Probudili nás kapky bubnující do střech. Přesto jsme vstali a počali s ranními obchůzkami, při kterých jsme se snažili nalézt co možná největší počet střech. To se bohužel ukázalo jako nedostatečné opatření. A tak byly nalezeny nejrůznější pláštěnky (většinou) a co možná nejrychleji byla uskutečněna ranní hygiena. Na rozcvičku neměl náladu ani Suky, který přijel někdy v pondělí odpoledne a stihl i pomáhat se sportovním dnem, takže jsme museli čekat až na snídani. A, pochopitelně, dočkali se. Není ovšem vůbec překvapivé, že s ní nikdo moc nepospíchali. Kapky deště i nadále dopadaly na zem a snažily se dohnat to, co nestihly za dva měsíce prázdnin. Na chvíli do chatek ale přeci jen někteří odešli, aby byli zanedlouho svoláni k rannímu nástupu.

Ten, až na nutné umístění pod střechou, ničím nevybočoval. Byl poodhalen plán dne, tedy dopolední a odpolední hra, kterou následovala restaurace. A u dopolední hry se hlavní vedoucí na chvíli zdržela. Bylo sice pěkné, že družinky chtěli plout k Ostrovu pokladů, bez mapy to však moc nejde. A tu měl starý námořník. Zastavení u něj se tedy stalo jedním ze stanovišť hry. Protože ale družinky byly tři, prostřídaly se ještě na dvou stanovištích. Ve skladu a v jídelně. O mnoho víc, když nepočítáme to, kde která začínala, nevěděli.

Nás na začátek čekal vcelku mírumilovný sklad. Měl jediný háček, související s počasím, vzdálenost od jídelny, jenomže s tím se nedalo moc dělat. Ve skladu jsme zjistili smutnou zprávu, loď se někde zasekla a navíc chyběl lodní řetěz. Proč ho tedy nevyrobit? Papírové proužky a lepidlo se ve skladu nacházelo, výrobě tak nic nebránilo. Šlo to celkem pokojně, někteří ke konci v délce jimi vyrobené části řetězu snad i závodili. Řetěz jsme nedělali jen tak z legrace. Sice na žádné lodi použit pochopitelně nebyl, to ale neznamenalo, že by se nehodil jako dekorace.

Další naší zastávkou byla jídelna. Tam bylo úkolů hned několik. Jedna dvojice skládala bobříka v poznávání jídla, což obnášelo identifikaci rozmanité zeleniny a nějakých těch věcí ve sklenicích (ocet, sůl, vanilkový cukr a asi ještě něco), další se snažila vymyslet co možná největší počet slov z písmen obsažených ve slově lokomotiva (všechna pochopitelně použít nemusela) a ten zbytek řešil různé úkoly, typu co nepatří do řady a skrývačky zvířat ve větách. Zrovna u těch skrývaček se občas ukázalo, že tam toho bylo někdy víc, než to hledané zvíře.

Nakonec nás čekala veranda u štábu. Tam bylo nejprve odhaleno, jak zoufale na tom je naše loď s těsností trupu a bylo nám doporučeno, abychom s tou vodou radši honem něco udělali, nebo to špatně dopadne. Za tímto účelem byla rozdána brčka nejrůznější délky (od těch klasických až po asi metr dlouhá), s jejichž pomocí se vylévání vody uskutečnilo a po nějaké chvíli bylo úspěšně u konce.

Jen o pár metrů dál čekal netrpělivě kapitán (kdo jiný než Fencík) na hlášení o tom, jak to všechno dopadne. Úspěch oslavil douškem nějakého toho námořnického pití a jen tak mimochodem mu uklouzla zmínka o tom, jak tu mapu nikomu nedá. Po pár dalších doušcích odhalil neutěšený stav láhve, prý je nemocná a trpí dňovkou, takže ta prázdná letěla kamsi do kouta a na řadu přišla druhá, nebo kdo ví, kolikátá už vlastně. Pak, jak se fiktivní hladina alkoholu zvyšovala, přišlo mu fajn zazpívat si nějakou námořnickou odrhovačku. A tak nad štábem zazněla známá slova "náš lodivod už je zas jak kára" a po pár dalších slokách kapitán usnul spravedlivým spánkem. To byla přímo ideální doba k vypůjčení si té jeho mapy. Ale kdepak, vracet mu ji nikdo nehodlal. Poté se naše skupinka odebrala opět do jídelny, kde se pokračovalo ve čtení. Abychom trochu nahnali zpoždění, místo čtení knihy to tentokrát byl úryvek rozhlasové hry.

Zanedlouho po čtení následoval všemi očekávaný oběd. Po něm se nedělo nic moc zvláštního, opět byla chvíle klidu, neklidy a tuto část dne završil nástup v jídelně.

Na něm byla odhalena existence přístavní krčmy kombinované s kasinem. Kasino potřeba bylo, protože někde se ty táborové peníze vzít musely. Kasino zabíralo víceméně jídelnu a sklad. V jídelně byla dost zjednodušená ruleta (žádné sázky na barvy a lichá/sudá čísla se nekonaly) a oko bere. Ve skladu bylo možné štěstí vyzkoušet v kostkách a skořápkách. Ano, na verandě byla ještě podle pohledu prorokující věštkyně a směnárna, nejvíce lidí se pohybovalo mezi skladem a jídelnou. Schválně, kolik si jich všimlo toho papírového řetězu, co visel nade dveřmi jídelny? Sázky byly vesele uzavírány, žetony se přesouvaly a vůbec to bylo dost zajímavé. Ke konci už pravidla omezující počet her a výšku sázek, minimálně v případě skořápek, nikoho nezajímala, a tak není vůbec překvapivé, že pár šťastných odcházelo ze směnárny se slušným obnosem peněz.

Ty měli příležitost utratit v táborové restauraci, která začala zanedlouho. Aby ale nebylo posezení v restauraci tak šedivé, nahrnula se do ní z ničeho nic skupina žebráků s historkou o zkáze jejich vesnice a pochopitelně chtěli peníze. Ty nakonec i dostali, i když se to neobešlo bez vyhazování některými ze zákazníků. Pak už byl celkem klid, jen pár osamělých odvážlivců to ještě zkusilo. Každopádně to bylo dost vtipné.

Pak, když už skoro všichni nějak zaplatili, to už náhodou nepršelo, se tábor dozvěděl zprávu o tom, že se restaurace změnila v diskotéku. Vstup do ní nebyl jen tak, bodyguardi nikoho nenechali projít bez řádné prohlídky (no dobře, výjimky tam asi byly). Program diskotéky se neomezoval pouze na nahodilé tance, minimálně jedno tvoření dvojic na základě rozdaných kartiček s pohádkovými dvojicemi, které se bohužel sami nehledaly, se konalo. Všichni by tančili donekonečna, nebýt času, který pro to moc pochopení neměl. A tak nakonec dozněla poslední píseň z velmi rozmanitého repertoáru a nezbývalo nic jiného, než zazpívat večerku, poslat kolem stisk, uložit se do postelí a doufat, že už zítra pršet nebude.