V Česku ojedinělý tábor, především pro zrakově postižené, uspořádalo královopolské TyfloCentrum. 28 dětí ve věku od 7 do 17 let si užilo čtrnáctidenní pobyt v údolí u Veverské Bítýšky. Učí se zde soběstačnosti, jako skládání oblečení, namazání chleba, zapalování plynového vařiče i poznávání papírových bankovek. Tedy s mnohým tím, co za ně doma dělají rodíčové,” říká Anna Horká (28), hlavní vedoucí tábora.
A co by to byl tábor bez her. Třeba při "ptačce" (podle častého dotazování) se skupinky přemístí na brněnské hlavní nádraží, odkud vyrážejí plnit nejrůznější úkoly; na poště koupit obálky se známkami, dostat se do informačního centra. Vše končí potom v restauraci, kde si musí každý sám objednat i zaplatit jídlo.
Andrejka (23) se narodila předčasně a musela do inkubátoru. Jenže v něm došlo u ní ke spálení sítnice.
Přestože má za sebou několik operací, rozpozná dnes pouze světlo a tmu, a to ještě ke všemu jen na levém oku.
Dnes vypomáhá na táboře jako instruktorka. "Mám radost z toho, že mohu svoje zkušenosti předávat jiným. Tábor je může všeobecně posunout dále, což je moc dobře," tvrdí Andrejka. „Míváme zde také besedy.
Máme rádi vše, co se týká zvuků, hudby. Teď jsme tady měli cimbálovku, bylo to něco úžasného,“ dodává Andrejka.
Andrejka dojíždí za studiem na pedagogickou fakultu. Dokud byly finance, reprezentovala za asistence traséra Česko ve sjezdovém lyžování. Zhlédla se také v cizích jazycích.
„Třeba francouzština je krásný jazyk a hlavně jsem si chtěla V originálu přečíst (v Braillově písmu) nebo poslechnout Hugovy Bídníky,“ prozrazuje Andrejka. „Ale jednou bych chtěla mít rodinu,“ usměje se šibalsky.
Andrejka má doma psy. Zlatého retrívra a 3letého vodícího labradora.
Občas pro rodinu něco upeče. Třeba bublaninu. To, že kdysi měla lepší zrak, už moc neřeší. „K čemu je nějaká lítost, jsou na tom lidé hůř. Horší je, když po mně chce někdo z okolí popsat, jak vypadá třeba zelená nebo červená barva,“ říká Andrejka.

Text a foto:
Petr Podroužek