Krásné počasí a skvělá atmosféra, to všechno provázely příjezd účastníků na tábořiště ve Veverské Bítýšce. Byly poměrně pozvolné, protože věcí se zařídit muselo docela dost, ale zvládaly se asi tak, jak měly.
Příjezdy pokračovaly minimálně do sedmi a nejspíš i delší dobu. Ovšem nakonec už byl v tábořišti každý, kdo tam být měl a kdo tam být neměl stihl odejít nebo odjet, takže mohla přijít na řadu večeře. Ano, byla pozdě, přesto ji většina lidí ocenila. Aplikaci dezinfekce při vstupu do jídelny asi moc lidí na druhou stranu neocenilo, jenže zrovna s tím nemohl dělat nikdo nic, bylo vlastně vůbec štěstí, že se tábor uskutečnil a dezinfikování skoro všeho a omezení styku s vnějším světem byla v zásadě jediná omezení, která nám byla uložena. Toho, že se kompletně vyměnil tým v kuchyni se zatím moc všimnout nedalo, byl zatím pouze obložený chleba, s kterým se nějak zvlášť předvádět nedá – ne, v tomhle případě to není špatně, na změny musíte lidi zvykat pomalu. Jenže s tempem jedení večeře zrovna tohle pomalu vůbec nesouvisí, takže ta klidně mohla zmizet rychle, což také udělala. A bylo to docela dobře, protože tam někde v budoucnosti pokukoval ještě táborový oheň a naznačoval nám, že ho asi chceme. To byla samozřejmě pravda, takže po nějaké době bylo všem naznačeno, že by bylo fajn si vzít nějaké vhodné oblečení včetně indiánských kostýmů. Letos sice zrovna má čelenka nevzbudila nějaké extrémní nadšení, i když papouščí pírka byla naprosto úžasná a tak, ale co už, čelenek tam mohla být strašná spousta.
Tak se tedy nakonec všichni sešli ve dvou soustředných kruzích na lavičkách kolem ohniště a hleděli na dosud nezapálený oheň. To, že nehořel byla pochopitelně zásadní překážka tomu, aby se dalo dělat cokoliv dalšího, tudíž nezbylo nic jiného než ho zapálit. Ale úvodní táborový oheň nemůžete zapálit jen tak. No dobře, technicky to asi můžete udělat, ale riskujete, že vám to nikdo neodpustí. Aby se zabránilo této eventualitě, přišla na řadu klasická sváteční procedura s fakulemi a světly. Tento rok jich bylo o něco víc, došlo i na světlo indiánského dobra, nových přátelství a všeho dobrého obecně, ale láska, naděje a přátelství chybět nemohli. Ale ne, ani to nezkoušejte, netuším, co se stalo s pravdou a odpuštěním… Ale jestli chyběla ještě někomu, tak to dokázal skrývat fakt dobře. Poté se vzduchem rozlétlo pár písní doprovázených Karlovou harmonikou. Žádná překvapení se ale v repertoáru nekonala. Potom už ale přišel čas seznámit se s tím, kdo na tábor ještě dorazil. Ovšem tak snadné to letos nebylo. Když už se všichni stali indiány, museli pochopitelně dostat i indiánské jméno. Ta už byla vymyšlena dopředu , takže to představování ani nezdržovalo. Těžko si teď už představit, že ani ne před tak dlouhou dobou museli děti u táboráku dokonce mluvit nahlas. Teď už to ale tak potřeba nebylo, megafon to docela zvládal. Ukázalo se, že nových dětí sice není moc, ale nějaké se najdou, což bylo jedině dobře. Potom, když se ti noví museli nutně ztratit ve jménech, a to se ani nepředstavovali vedoucí, přišlo na řadu téma celého tábora. A tak kdosi začal s vyprávěním legendy o indiánských kmenech. Tak se tedy vynořila na světlo existence mocného slunečního amuletu. Jistě, jeho osud byl asi celkem zřejmý, jednoho krásného dne do hor vtrhl kmen Navaho, který nejen, že amulet sprostě ukradl, ale pro jistotu ho i rozbil. Sice to neuděl nějak zvlášť důkladně, ale rozdělení na čtyři části přeci jen komplikovalo jeho získání. Proč to agresorský indiánský kmen provedl se nějak moc nerozvádělo a ani se neřešilo, proč mu stačila krádež a zmizel kdo ví kam, ale prostě to tak bylo a našim indiánům nezbylo než ho najít a amulet zachránit, protože to ohrožovalo samotné Slunce a tím pádem, i když to nikdo nezmínil nebo nedomyslel, i život všech na planetě (protože bez tepla a světla nejbližší hvězdy by se žilo špatně nejen indiánům v Údolí velkého slunce).
To všechno ale zabralo docela dlouhou dobu, takže poté už byl čas tak akorát na pár dalších písní, po kterých se začal tvořit kruh. Aby však nebylo tvoření kruhu tak jednotvárné, kdosi, snad to byla Andrea, začal zpívat ho ho Watanay, že se to prý k indiánům hodí. Na tom asi něco i je, takže kruh se u této písně vytvářel docela dobře, i když sám to ještě nezvládl. Stačilo mu ale nepatrně pomoct a zanedlouho už tu stál. Tak tedy mohly přijít na řadu večerní záležitosti jako bylo třeba určení chatky 5 jako první služby. To, že má budit zbytek tábora se jí připomenout nezapomnělo, ale na určení pamatováka nepatrně ano, ale někdo to naštěstí připomněl. Potom už ale nebylo,
co dalšího řešit a večerková píseň se vydala na svou cestu kamsi mezi hvězdy. No a, samozřejmě, po ní se nakonec všichni dostali do svých chatek, spacáků a peřin, a do říší snů rovněž.