Ráno po obvyklých věcech se vyráželo na ptačku. Moje vedoucí byla Eva. Nejdříve jsme jeli autem z tábora do Veverské Bítýšky na autobus a potom jsme jeli tramvají. Pak jsme ještě kousek šly pěšky (samozřejmě jen já s Evou). Pak jsem začala plnit první úkol. Měla jsem zjistit, jestli existuje knížka Bořek stavitel a kolik stojí. Jedna paní mi řekla, že mám jít a hned první dveře doleva je knihkupectví. Jenže já jsem to pochopila tak, že je tam odbočka doleva a pak je knihkupectví. Potom jsem se ještě zeptala a nakonec jsem tam došla a zjistila to. Potom jsem měla koupit Evě vodu v Albertu, nebo v něčem takovém, kde mají průvodce pro nevidomé. Jenomže mě všichni pořád posílali do Mc. Donaldu, protože si nejspíš mysleli, že nevidomý člověk nemůže ujít několik desítek metrů. Pak mně Eva poradila, že se mám nejdřív zeptat jak se dostat na náměstí svobody a potom jestli tam není Albert a nebo něco takového. Na náměstí svobody jsem se pořád nemohla dostat, protože neumím držet přímý směr. Když jsem se tam nakonec dostala, tak mi zas všichni říkali, že tam žádné potraviny nejsou. Pak jeden pán, který říkal, že tam žádné potraviny nejsou zjistil, že v Rozkvětu je Albert, takže jsem vyjela po jezdících schodech a už jsem byla tam. Potom jedna paní (která si mě jako v jednom z mnoha případů spletla s chlapcem), sehnala u pokladny průvodce pro nevidomé, který se mnou koupil vodu. Pak jsem měla v Moravském zemském muzeu zjistit, jestli tam probíhá nějaká výstava a jaká. Potom jsem měla dojít na Hlavní nádraží do Vaňkovky a zjistit ve zverimexu kolik stojí papoušek Žako. Za podchodem si mě už Eva vyzvedla, protože jsme neměly čas. Pak jsme dojeli do restaurace, kde jsme se naobědvaly. Pak jsme tramvajemi a autobusem jeli na místo, kde jsme nocovali. Když nám přivezli věci, začali jsme stavět stan a vařit, což se nám nakonec povedlo. Při ukládání byl zmatek při rozebírání věcí, ale nakonec jsme šli spát. O půl čtvrté začalo pršet. Ráno byla snídaně, uklízení a pak se vyráželo. Já jsem četla popis cesty. Nejdřív cesta probíhala bez problémů, ale na Pašerácké stezce jsme přestávali vědět kde jsme. Potom ještě k tomu Terku začala bolet hlava, takže jsme stáli, čímž jsme přivolali vedoucí. Potom jsme šli dál, protože Terka to vydržela. Pak jsme opět nevěděli jak vypadá betonové korýtko, takže jsme nyní totálně nevěděli kde jsme. Proto jsme ani nemohli použít popis. Barča chtěla pauzu, ale nebyl tam stín a když byl tak vedoucí zvonili rolničkou. Pak nám to zkrátili tím, že nás dovezli do tábora kde byla večeře, sprchování, povídání o puťáku a spaní.