Páteční den přišel, a s ním i slunce. No, a na tábořiště ve Veverské Bítýšce přišla spouusta natěšených tváří. Dorazila, prošla takovým tím uvítacím kolečkem, obdržela kartu sportovce, a pak už jim nic nebránilo, aby se všichni ubytovali.

Ne, moc dlouho v chatkách nikdo nezůstal, protože si chtěl užít večeři. A tu si samozřejmě užili všichni. Po ní se ovšem holky tak nějak začaly nudit, nebo co, takže zmizely k táborovému ohni.

To, že byli u ohniště byl vlastně z jejich strany docela dobrý nápad, moc dobře tušili, že bez táborového ohně žádný tábor začít prostě nemůže a stejně by na tohle ne úplně blízké místo v tábořišti musely. Kdepak, na repelenty a podobné vychytávky se tak nějak pozapomnělo, ale zas takové strašné opomenutí to nebylo. Nakonec se všichni sešli, a i hudební nástroje byly přineseny, tentokrát mělo dokonce i smysl, aby si je brali instruktoři, konkrétně já s Denisou, když Karel harmoniku letos neměl, protože museli do auta nějak dostat již zmiňovanou braillskou tiskárnu. Samozřejmě, pokud chcete zapálit tak důležitý oheň, jako je tenhle, nemůžete prostě vzít sirky a naprosto nezajímavě a všedně ho zapálit. Tedy, čistě technicky to samozřejmě udělat můžete, jen by to bylo až příliš zvláštní a jiné, a navíc je docela velká šance, že by vám to nikdo neodpustil. Abyste to udělali správně, nesmíte zapomenout na rituál se zapalováním světel. Staří táborníci byli asi velmi překvapeni, když se to letos obešlo pouze s jediným světlem olympijským a světla naděje, lásky, přátelství a odpuštění nikdo nepotřeboval. Ale je fakt, že si pod olympijskými ideály symbolizovanými nehasnoucím ohněm můžete představit tohle všechno, a ještě mnohem víc. Ale ne, k zapálení ohně světlo nestačilo, musíte mu ještě zpívat červená se line záře. Když uděláte tohle všechno, tak na konci té legrace zjistíte, že jste dostali docela fajnový táborový oheň. A když už máte takovou úžasnou věc, samozřejmě, že ho musíte k něčemu využít.

První věc, co vás možná napadne, je, že si u něj zazpíváte nějakou píseň. A ano, to se samozřejmě začalo dít hned potom, co se oheň rozhořel tak, jak měl. Ale hlavním účelem zrovna tohohle ohně to nebylo. Přeci jenom na tábor dorazilo dost nových tváří (naštěstí), takže bylo velmi vhodné, aby se všechny představily.>

Účastníci to měli jednoduché, těm stačilo jen říct jméno, odkud jsou, a možná se jich někdo zeptal i na nejoblíbenější sport (velmi populární bylo plavání, ale showdown a goalball byl docela často zmiňován rovněž). Vedoucí s instruktory to ale měli nepatrně složitější, jim jejich pravé jméno jaksi nestačilo. Když už se při příjezdu začalo s těmi božskými kostýmy, nezbylo než celou tu věc s bohy dohrát do konce. A co je to za boha, když nemá jméno? Ne, že by staří Řekové měli jakoukoliv šanci většinu bohů poznat, o to nikomu samozřejmě vůbec nešlo. A tak vznikl nespočet bohů, o kterých na Olympu dozajista do té doby nikdo neslyšel, třeba bůh masáží Masos, bohyně smíchu a dobré nálady Císis, a bylo jich samozřejmě mnohem víc (ano, jistě, jejich počet se rovnal počtu vedoucích + počtu instruktorů, a k tomu si připočítejte zdravušku, kuchařku (bohužel bez pomocnic). Zdálo by se, že takové množství nových bohů, o kterých víte možná tak to, že by chtěli existovat, musí nutně zbytek olympského osazenstva značně vytočit, ale z toho, co se na táboře dělo to vypadá, že jim to bylo tak nějak jedno a ani překrývající se kompetence bohů (minimálně bohů dobrého počasí, Slunce a počasí obecně bylo dost – minimálně tři) nějaký zvlášť závažný problém nezpůsobovaly.

Ovšem nedá se říct, že by bylo na táboře lidí nějak velmi moc, takže za hodinu a kousek se odkudsi vynořila poslední bohyně s tím, že je bohyně zdraví s velmi prapodivným jménem, k tomu ještě ze Slovenska, stejně jako dvě další vedoucí a přišla řada na poslední písničku. Ovečka tedy už šla dávno spát a nám nezbylo než vytvořit první kruh, který jakýmsi zvláštně tajuplným způsobem napomáhá tomu, aby byla večerka taková, jakou si ji všichni pamatují, tedy většinou neopakovatelně důstojná. Pochopitelně, než se dostanete k večerce jako takové, musíte zařídit ještě dost věcí. První z nich je samozřejmě určení služby na další den.

Jako první měly tohle privilegium holky z devítky. Je samozřejmě otázka, jak se na to tvářily, ale zrovna proti tomuhle typu rozhodnutí se opravdu odvolat nemůžete. Jakmile byla služba určena, bylo možné vymyslet pamatovák na sobotu a vybrat člověka, který bude začínat večerku a posílat stisk. A to bylo v zásadě všechno, poslední večerní zpěv mohl začít. Jenže, jak to u téhle písně, jejíž původ je zahalen bezesporu nádherným, ale prastarým tajemstvím, které se nám ještě rozluštit nepovedlo, bývá, skončil za několik málo minut. A ani stisku netrvalo obletět kruh o moc déle.