Nedělní ráno pomalu zalévalo slunečními paprsky tábořiště a připomínalo nám, že pokud chceme něco vůbec stihnout, bylo by určitě dobré vstát. Popravdě, ne, že by se nám moc vstávat chtělo, ale někdo se prostě probudil dost brzy. Ukázalo se, že se takto brzy probudili i jiní. Už kolem sedmé se v chatce číslo 8 vesele povídalo a nikoho asi moc nezajímalo, že od spících vedoucích je dělí jediná příčka, takže budíček, který probíhal dosti rozmanitě, už je moc nevzrušil.

Tábořiště se pomalu probouzelo, služba žádná nebyla a osmá hodina se pomaloučku blížila. A pár minut před ní se všichni dozvěděli, že rozcvičce neujdou. Jestli byli potěšeni, nebo ne je otázka, jenže to byste se museli zeptat jich. Minimálně z dřepů nadšení moc nebyli. Zbytek rozcvičky byly emoce rozporuplné, asi, jak se komu zrovna chtělo. Ale nakonec už bylo cviků dost a všichni se rozutíkali do jídelny. Očividně měli hlad.

Snídaně se ničím od spousty předchozích nelišila. Pak, když už prostě zmizela, přišel čas na první ranní nástup. Táborovku už jsme zpívat mohli, tu už Fencík stihl odprezentovat u včerejšího ohně. Také jsme se dozvěděli, do které hrací družinky bude kdo patřit. Žádné sofistikované postupy ale nečekejte. Bylo to zařízené tak, že byly rozdány náhrdelníky s různými typy těstovin (rovné, takové ty vrtule atd.) a jak asi už tušíte, podle nich se měli všichni dát dohromady. Nápad to byl dobrý, protože nevznikly ani žádné komplikace. Když už družinky začaly existovat, byl čas na vymýšlení názvů a pokřiků. My jsme se nakonec shodli na názvu Dřevění piráti, další dvě skupiny byly Flintovci a Dělové střely. Co se tvorby pokřiku týče, netrvala ani moc dlouho, spíš to byl rekordně rychle složený pokřik.

Poté, co se pokřik povedlo dokončit a několikrát jsme ho odříkali (přece ho nebudeme teď křičet), nastal čas na to, abychom ozdobili naši vlajku. K tomu se výborně hodily prstové barvy a další výtvarné potřeby. A dokonce došlo i na Glissinu tlapku (použili jsme ji jako slunce). Ne, že by asi chápala, co to po ní panička chce a co jí to provádí s nohou, když ono to ale vypadalo tak hezky a originálně.

Jenže nakonec už byla vlajka hotová a nic dalšího by se na ni nevešlo (nebo možná vešlo, ale jak by to vypadalo?), tak jsme ji nechali být a radši si před výrobou lodí dali svačinu. Po ní musela nutně přijít na řadu výroba lodí. Výsledkem byla řada malých papírových loděk a jedna větší, která byla posléze kolíčkem připevněna na síť představující moře (ani modrý podklad nechyběl), kde se měla v průběhu naší cesty za pokladem posouvat. Při všech těchto činnostech panovala skvělá nálada. A pokračovala i při obědě, který následoval poté, sice o trochu dříve, jenže to bylo nutné kvůli tomu, abychom vůbec stihli autobus do Kuřimi. To se nakonec i podařilo.
Do Bítýšky se někteří nechali svézt, jiní šli aspoň kus cesty pěšky. Po příjezdu se ukázalo, jak blízko koupaliště leží od zastávky. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč jsme neskončili v Tišnově. Ovšem i další důvody se určitě našly.

Jeden se ukázal, jakmile všichni vešli, rozložili deky a začali uvažovat o tom, že by bylo fajn zajít do vody, když už u ní jsou. Sice si nemohli moc vybírat, do kterého bazénu zapadnou, skluzavka však určitě některé potěšila.

Do noci si nás koupaliště ovšem neužilo. Vlastně ani nemohlo, někdy po šesté nám odjížděl zpáteční autobus. Bylo zajímavé pozorovat, jak ze začátku na koupališti skoro nikdo nebyl, a ke konci se lidé rozhodli, že si na něj také zajdou. Nám to už ale moc nevadilo, my posbírali všechny věci a vydali se nazpátek. Nedá se říct, že by se na zpáteční cestě něco moc dělo. Cestou do tábora bylo pár lidí opět popovezeno dodávkou. Čas před večeří zaplnilo rozvěšování věcí, hovory o všem možném, a vůbec to byl celkem hezký čas. Po večeři už se už mnoho skutečně stihnout nedalo, možná na nástup ještě pár chvil zbylo. I na pamatováka a službu už došlo. Rovněž došlo na táborovku a premiérové předvedení pokřiků. Snad i hlídky byly. Pochopitelně, pak už nezbylo nic jiného než se odebrat do chatek a usnout.