A tak přišlo sobotní ráno. Slunce opět zářilo, jenže, když se někdo nudí a vvzbudí se v pět, nemůže se chudák, kterýho to budí, divit, že pak budíček úplně neuvítá. A to se právě jedné z družinek stalo. Samozřejmě se jim nějak extrémně rychle vstávat nechtělo, jenomže moc možností taky zrovna neměly, takže po nějakém tom přemlouvání a braní peřin nakonec vstaly všechny. Dál už jim to šlo docela rychle a stihnout rozcvičku konající se v osm hodin jim nedělalo nějaký zvlášť velký problém (až na to, že ji možná stihnout nechtěly, ale to už je trochu jiná věc). Každopádně se na ní sešel skoro celý tábor, takže Vašek mohl být víc než spokojený. Jistě, nějaká příliš brutální rozcvička to nebyla, ale stačila k tomu, aby se všichni tak nějak probudili a posléze mohli být vpuštěni do jídelny. Pochopitelně, ráno si do jídelny nemůžete vejít jen tak, protože to byste velice pravděpodobně zapomněli na pamatovák (kromě fakt řídkých výskytů pamatováku ve stylu, že žádný není), což by se vám tak úplně nevyplatilo, protože trest za jeho nesplnění je krutý – dostanete jen chléb a vodu. Jelikož se ale pamatováky obecně plnily a nezapomínaly, na tuto eventualitu nikdy během tohoto tábora nedošlo.
Všechno to snídaňové pečivo bylo sice fajn, ale jak to tak bývá, nakonec nás snídaně omrzela, takže se zanedlouho před jídelnou počali objevovat lidé. Většina se všelijak rozcházela po tábořišti, jen někteří si ještě museli zajít pro nějaké léky ke zdravušce, která se příhodně usadila ke stolu před jídelnou.
Ani tohle rozptýlení příliš dlouho nefungovalo, takže už krátce po deváté se všichni počali scházet na hřišti, kde se konal první nástup tohoto tábora. Pochopitelně se seskupili tak nějak, jak se to zrovna hodilo a vycházelo to, to ale nikomu nevadilo. Jakmile se všichni na hřiště dostali, nic už nebránilo, aby jim vedoucí zazpívali táborovou píseň, tenhle rok to tak nějak i šlo, protože bylo alespoň z čeho se ji učit. Potom přišel na řadu program dopoledne. Nejprve se všichni dozvěděli, že je sice fajn, že se sešlo tolik skvělých sportovců, ale bez toho, aby byly v týmech to úplně ono nebude. A jak, že se měli rozdělit tenhle rok? Inu, konečně se účastníci dozvěděli, proč se někdo obtěžoval s ozdobováním jejich karet sportovců, které si na nástup měli vzít. Pochopitelně, kdo měl na své kartě stejný tvar jako jeho kamarád, tak ten patřil k němu, nic složitějšího se nevymýšlelo. Jakmile se táborníci rozdělili do čtyř skupin, které obdrželi i svůj světadíl a barvu, nezbylo hracím družinkám, než se někde usadit a pokusit se vymyslet své názvy a pokřiky. Ani tento rok si do pokřiku nemohla družina dát úplně to, co se jí zlíbilo. Sice ano, mohli tam mít v zásadě cokoliv, ale muselo to nějak souviset s kontinentem skupiny, a když se tam podaří nějak vpašovat ještě barvu, bude to ideální.
Co se naší skupiny týče, nijak zvlášť dlouho nám vymýšlení netrvalo. Proč jsme dostali zelenou barvu a Asii k tomu sice tak úplně nevím (oficiální interpretaci barev olympijských kruhů to neodpovídá, čehož si samozřejmě nakonec někdo všimnul), ptejte se jinde, to však nevadilo. Název sice dopadl nepatrně ulítle, skupinu s názvem Zelení jeleni přeci jen moc často na táboře neuvidíte, ale co už, určitě by se v táborové historii našly i podivnější názvy. Jakmile jsme měli název, zbývala jen taková nepatrná drobnost, vymyslet k němu i pokřik. Ani vymýšlení toho netrvalo nějak zvlášť dlouho. Jakmile se povedlo tohle a pokřik si pamatoval minimálně jeden člověk a radši ho Maruška někam zapsala, mohli jsme přikročit k dalšímu úkolu.
Jak je tomu u států poměrně častým zvykem (no dobře, asi to platí pro všechny, jestli ne pro nějaké obskurní výjimky, tak budiž), každý z nich by měl mít svou vlajku. V případě táborových hracích družinek se sice o inspiraci konkrétním státem nejednalo, ale vzhledem k tomu, že o soupeřících týmech, u nichž se tak nějak vzhledem k legendě dalo předpokládat, že by z různých států byly, už jsme se o tom bavit mohli docela v klidu, byl docela dobrý nápad, aby si vlajky vyrobily i naše skupinky. Sice to vyžadovalo lepení papírových kuliček, nějakých čajových lístků, a podobných věcí na kartony, ale nikam jsme je běhat nenutili, nebylo potřeba zas tolik rozličných předmětů, aby se to vyplatilo. Na tvorbě vlajky se podíleli tak nějak všichni a čas poměrně poklidně plynul. Nakonec by však přidávání dalších věcí na vlajku spíš způsobilo, že by vypadala fakt divně, takže jsme ji prohlásili za hotovou a odnesli ji, aby mohly všechny nalepené věci pořádně zaschnout a nestalo se, že se nám při dalším jejím použití na nástupu rozsype. Protože ale času před obědem bylo ještě poměrně dost a s vlajkami byli hotovi tak nějak pomalu už všechny skupiny, začala Jíťa na trávníku u skladu s učením táborovky, aby ji uměli příště už všichni. Ano, chvíli se nemohli s Benem dohodnout, jak se při druhém opakování chová kus melodie, ale to byly fakt jenom detaily. Trochu zásadnějším doplňkem bylo přidané tleskání po refrénech, které tu celou věc udělalo tak nějak zajímavější. Ovšem, ani tahle zábava nevydržela nijak zvlášť dlouho, a už se pískal oběd. Pochopitelně, než se kdokoliv na ten oběd dostal, musel ještě ke korýtkům, protože bez umytí rukou by to byla, nejen v dnešní době, docela hygienická sebevražda. To pochopitelně nemáte šanci zvládnout bez nějakého toho čekání, protože se vám tam nahrnou v zásadě všichni a rozšiřitelný ten žlab s kohoutky opravdu není (ne, že by se to ale někdy nehodilo). Nakonec si však každý trochu té vody přeci jenom užil a kolem lidí, kteří šli opačným směrem se rovněž dostal, takže mu pak už ve vstupu do jídelny nic nebránilo.
Tam už žádná překvapení nečekala.
Oběd tak nějak pokojně ubíhal, lidé si chodili pro pití a pro druhé, povídali si, a vůbec se měli dobře. Nakonec ovšem snědli všechno, nebo už se jim opravdu nechtělo chodit si pro další jídlo, takže se jídelna začala pomalu vylidňovat. Asi jen na to čekala služba, aby mohla utřít stoly, což provedla rychle a efektivně. To bylo jedině dobře, protože zrovna tento den se táborníci čekající na odpolední neklidy neměli dočkat. Aby jim to ale nebylo tak úplně líto, byl čas neklidů nahrazen časem, kdy se měli dozvědět něco o futsalu a o Orcam my eye.
Samozřejmě, to znamenalo je nejdřív někam usadit, o to se však postaraly lavičky u hřiště poměrně jednoduše. Beseda začala popisem kamerky Orcam. Samozřejmě, pro někoho, kdo o této na brýle se přidělávající věci, která vám může pomoct přečíst text, rozpoznat bankovky, a vůbec vám pomůže usnadnit život, už slyšel, nedozvěděl se nic tak převratného, musí se však nechat, že představení bylo vykládáno fakt dobře. Je velmi jednoduché mluvit o pozitivech, ale tu druhou stránku byste zapomínat neměli, a to se tady nedělo. Pochopitelně, lidí, co to zaujalo, nebylo moc, takže se po tak čtvrt hodině přešlo k představení futsalu, historie ligových soutěží, nezapomnělo se zmínit ani něco málo z pravidel a úspěchů brněnského týmu, a i na historky ze zápasů došlo.
Pochopitelně, když něco vykládáte pouze teoreticky, není to taková zábava, takže poté, když uplynula tak půlhodina, byli táborníci rozděleni na dvě části po hracích družinkách. První zůstala u hřiště, aby si vyzkoušela něco málo s futsalovým míčem, ta druhá půlka se zas odebrala před jídelnu, kde testovala Orcam. Naše skupina s ještě jednou nejprve zůstala u hřiště. Ano, účastníci se v zásadě ihned přesunuli na hřiště, kde začali nejprve vůbec s míčem chodit, po krátké chvíli došlo samozřejmě i na kopy a ke konci už se střílelo na brankáře. Jenomže to asi bylo tak zajímavé, že si to chtěla vyzkoušet i druhá polovina dětí. Nu což, sebrali jsme se a přesunuli jsme se na lavice před jídelnou. S kamerkou se zkoušelo kde co – čtení textu, rozpoznávání bankovek, i ne úplně triviální gesto (alespoň pro vždy nevidomé), které, když se vám povedlo, dozvěděli jste se, kolik je hodin. Protože si to chtěl vyzkoušet v zásadě každý, přeci jen, bylo o něco víc času než na nějaké Agoře u stánku, zaplnilo to docela dobře čas do konce neklidů, nebo aspoň velmi skoro na to, aby to bylo už vlastně jedno, protože pět, deset minut, které možná zbývaly, vám moc příležitost k nudění se nedají, hlavně pokud máte co dělat, třeba si povídat s ostatními. To ovšem trvalo jen chvilku, zanedlouho už holky oznamovaly existenci svačiny, což celý tábor přivítal poměrně vřele a hned se na ni vrhnul.
Asi nikoho moc nepřekvapí, že svačina jako taková moc dlouhé trvání neměla a zanedlouho byla prostě pryč. A to, že by pak nebylo co dělat, to bylo něco, s čím se pochopitelně muselo něco udělat, a to pěkně rychle. Tak byl tedy na hřišti zapískán nástup a všechny skupiny se opět sešly, aby se dozvěděly, co že je to odpoledne vlastně čeká.
A to něco bylo první sportovní klání. Ano, celkem sportovní tam byla sice jen dvě ze čtyř stanovišť, jenomže první den nemůžete chtít maratonské běhy a další světové výkony, když o sportovních schopnostech hordy sportovců, které máte ty úkoly ukládat, v zásadě nic nevíte.
Tak se tedy sedmi a šestičlenné skupiny dětí doprovázeny svými bohy (ne, že by to oslovení navážno kdokoliv na vedoucí a instruktory používal), vydaly na okružní průchod stanovišti. Naše skupina se nejprve vydala do výrobny sportovních dresů, která si dovolila otevřít před jídelnou (předpovědi z Apple počasí naštěstí nevycházely, takže bylo i nepršlavo. Bylo to poměrně příhodné, protože bez pořádného dresu, který vás zaprvé identifikuje jako součást určité skupiny, ale navíc vám dovolí projevit svou výtvarnou představivost a um se sportuje ne úplně úžasně a může se to velice pravděpodobně projevit i na podávaných výkonech. Proto každý sportovec z naší skupiny obdržel zelené tričko ve správné velikosti a jeho úkolem ho bylo nějak ozdobit. Možností byla spousta. Mohl si tam namalovat něco prstovými barvami, něco si na něj nalepit, a podobně. Tvorba triček zabrala sice poměrně dlouhou dobu, ale to příliš nevadilo, ani další stanoviště nebyla zrovna na minutu, takže to krásně vyšlo. Bohužel, ukázat se v nových dresech zatím možné nebylo, musely zaschnout a na scénu se vrátily až o pár dní později.
My se mezitím vydali na startovní čáru štafetového běhu. Samozřejmě, že jsme byli pořád na táboře, takže o obyčejnosti běhu nemohla být ani řeč. Určitá podobnost se štafetou tam samozřejmě byla, závodníci se střídali při běhu po určité trase. Tím ale shody končily. Při normální štafetě se vám totiž určitě nestane, že vás budou nutit, abyste na sebe před tím, než vůbec vyběhnete nandali obří klobouk, na záda si naložili batoh se zátěží, oblékli si speciální závodnické kraťasy, a pro všechny případy si vzaly ještě šálu. No, a tady se to po běžcích chtělo.
Než ale mohl první vyběhnout na trať, která byla někde za hřištěm, museli si všichni prohlédnout všechny propriety, se kterými se během této disciplíny setkají, a to možná až moc důvěrně.
Netrvalo to ale už moc dlouho, takže už brzy se první běžec vydal na trať. Po něm následovali další, pouze zdržováni tím, že přiběhnuvší člověk se musel ze všech věcí dostat ven a oni zas do nich, takže předávky rychlé opravdu nebyly. Nakonec, po necelé čtvrt hodině však doběhl poslední, stopky byly zastaveny a čas byl zapsán do tabulky.
To byl ale jen pokyn k tomu, abychom se vydali dál. A s během se ještě skončit nemělo. Sice to už byl běh, který se neměřil a ani štafeta to nebyla, jen mohl být teoreticky fyzicky náročnější. Když vás totiž přiváží na gumolano a vy máte běžet za někým, kdo na vás volá z ne úplně blízkého místa, projeví se pár podlých efektů. Nejdřív si asi všimnete, že jak běžíte, gumolano se napíná, což vám běh opravdu neulehčuje, spíš naopak. To ale bohužel není všechno, do hry se vkrádá i fakt, že druhý konec lana drží člověk. A lidé mívají všelijaké nápady, třeba, že za to lano tahají na druhou stranu, což se pochopitelně musí nějak projevit. No, a když už se konečně k volající osobě dostanete, vyvstane před vámi další úkol, vrátit se zpátky na start. Jde to. Jde to dokonce i bez toho, aniž byste letěli vzduchem, nebo se nechali táhnout po zemi. Ale snadné to rozhodně není. Pár lidem se to ale povedlo a ani Tomáš držící lano na tom moc nezměnil. všichni se při této disciplíně samozřejmě prostřídali a do sedáku a na lano se nechali připnout tentokrát i instruktoři. Ano, má strategie zpátečního skákání pozadu se sice málem nevyplatila (zlá klouzající tráva), ale nakonec se ukázala jako úspěšná.
A aby si všichni nakonec odpočinuli, posledním naším stanovištěm bylo takzvané edukační okénko (kdo tohle pojmenování prosadil do názvů, které se říkaly na nástupu fakt netuším). Nacházelo se na verandě u štábu a v tom dnešním se mladí sportovci dozvěděli (nebo měli) spoustu informací o Africe. Jenže tam už byly papíry i se zbytkem informací o olympijských hrách a olympiádách jako takových, takže s omezováním na informace, které se aspoň okrajově týkaly Afriky se nikdo moc neobtěžoval.
Někdy během tohoto čtení se přijel celkem neočekávaně na tábor podívat minulý zdravotník, čímž rozptýlil minimálně několik instruktorů a vedoucích, možná na chvilku i účastníků, ale těm to moc dlouho nevydrželo a poměrně rychle se vrátili k tomu, co dělali předtím.
Čas tak ale někam ubíhal, a nakonec se dostal až k okamžiku, kdy nastala ta správná chvíle na večeři. To ze známých důvodů znamenalo pobíhání ke korýtkům a k jídelně a následovné hledání jídla. Tato hledací akce byla nakonec vždy úspěšná, takže večeře mohla začít i mizet, což mile ráda dělala.
A pak přišel na řadu večerní program. A proto, že všichni sportovali prostě skvěle, bylo třeba je odměnit. A jak, že nejlíp odměníte skupinu takových lidí? Ano, diskotékou. Tak se tedy na hřiště přesunuli dva DJ – Bena Vašek. Rozjeli to písní Nonstop od Michala Davida a pokračovali vším možným, Michalů Davidů bylo v první části diskotéky dost, a dost. Ale ne, obyčejná ta diskotéka být nemohla, to by přece bylo fádní a nezajímavé, proto někde před začátkem písně oslavující sto let od vzniku Československa, která každému už sice lezla na mozek, ale říct jste to samozřejmě nesměli, vzlétl nad hřiště dron a počal tam dělat to, co drony obvykle dělají, takže poletovat. Naštěstí nikoho video točící dron příliš nevyděsil, takže zábava pokračovala. Ani tahle diskotéka se nemohla obejít bez výpadku internetu. Internet se však po nějaké době hraní nastahovaných věcí vrátil a přišel čas i na Rammsteiny a jiné kapely.
Spousta lidí by sice určitě tancovala, chodila si pro písničky na přání, a vůbec si to užívala dlouho, jenže to by nesměli zaprvé být kolem chataři, a ještě by někdo musel zrušit noční klid a zítřejší program (nebo aspoň budíček) k tomu. No ano, nic z toho se nikomu uskutečňovat nějak nechtělo, takže, jak už se asi stává tradicí táborových diskoték, písní Thousand years diskotéka skončila a místo ní se utvořil kruh, resp. ovál, který bohatě dostačoval pro večerku a všechno okolo.
Předání služby chatce číslo pět bylo letos obohaceno předáním nehasnoucí (za tohle slovo na sto procent neručím) olympijské pochodně, jinak to ale vypadalo docela stejně – lidi z devítky vymysleli pamatovák, vybrali někoho, kdo bude zpívat večerku jako první, a kdo pošle stisk. Ne, hlídky ani kroniky nebyly, a nevypadalo to, že by aspoň jedna z těchto věcí nějak zvlášť aspoň jedné dětské duši chyběla. Pak už tedy nezbylo než začít zpívat a doufat, že stisk skoro kruhem projde, což se mu, díky strategicky rozestaveným vedoucím, podařilo, takže sportovci se mohli vydat směrem do chatek, no a pak i usnout.