Ráno zaútočilo jako vždy, náhle a brutálně a i tentokrát nás zastihlo v tradičním stavu polomrtvolného bezvědomí. Nicméně jsme se s mírnou dopomocí poměrně rychle uvedli do provozu a pohlavě se vrhli do proudu života. Ten poněkud zmírnilo čtení, které nás ani tentokrát nezklamalo - autor táborové knihy se překonává. Protože se etapovka stejně neřídila dějem dnešní kapitoly, nemá ji ani cenu obsáhle líčit. Řekl bych, že konečnou podobu etapovky nikdo nečekal.Po družinkách jsme se vystřídali na pěti trasách, z nihž každá nás překvapila jiným záludným úkolem. Ty byly následující:

Přejít po laně nataženém mezi stromy. Mohli jsme se samozřejmě držet druhého lana, které bylo zhruba ve výši hlavy.

Projít krátkým bludištěm s pěti křižovatkami. Museli jsme si pamatovat kterým směrem máme kde pokračovat.

Přejít po žebříku položeném na délku přes propast.

Projít místem, kde se přítel provázek začal postupně zvyšovat až jsme na něj nedosáhli, takže bylo potřeba si ho dohledat bílou holí, kterou jsme dostali.

Prolézt dvěma pavučinami s rolničkami s co nejmenším počtem zazvonění.

Na konci každé trasy na nás čekala nnádoba s bylinkami, ze které jsme si trochu nabrali do medicinových váčků, jež jsme získali v předchozí etapovce. Nádoby měly údajně střežit indiáni, takže bylo záhodno dát jim najevo, že jsme také indiáni (pomocí svých jmen) a zdvořile je vyzvat aby byli tak hodní a laskavě se poroučeli. Celá etapovka byla hodnocena jak po družinkách tak po jednotlivcích.

Pokud jde o tu propast s žebříkem, seznámil jsem se s ní docela důvěrně. Po absolvování každé trasy jsme se totiž vraceli zpátky stejnou cestou, tedy přes tutéž překážku. No a mě se samozřejmě nechtělo plazit se znovu po žebříku, takže jsem se rozhodl, že budu frajer a obejdu ho po zemi. Neměl jsem důvod věřit v existenci nějaké propasti, obzvlášť když jsem se cestou tam přesvědčil a viděl jsem jen listí. Takže si asi dokážete představit mé nemalé překvapení, když jsem si tak vpohodě svižně vykračoval a najednou krásně zahučel z celkem prudké stráně.

Večer nás vedoucí opět překvapili a to už třetí zajímavou besedou, tentokrát s astronomem Karlem Turnovským. Pan Turnovský je sice evidentně zvyklý přednášet poněkud jinému druhu publika, pokud vůbec, přesto ale dělal co mohl. Přestože se nám snažil přiblížit jen základní představu o vesmírných tělesech, nebylo to nic lehkého, nicméně se mu to podle mého názoru podařilo v rámci možností obstojně Zjednodušit. Přirovnávat hvězdného veleobra k plážovému míči má něco do sebe. Vlastně málem bych zapomněl. Pan astronom s sebou vzal celou rodinu, do níž patří i malá dcerka a ta jeho výklad občas zdařile zpestřila a ještě víc odlehčila.

Co dodat? Snad jen, že se beseda i tentokrát trochu protáhla, takže jsme pak už jen ve vší stručnosti sfoukli obvyklý večerní nástup, dopřáli si večerku, jež nás obdařila nečekaným úspěchem v podobě závěrečného stisku, který se Fenzíkovi letos po prvé vrátil, a až na několik čestných vyjímek se rychlostí světla odebrali do říše snů.