Nedělní ráno přišlo poměrně klidně a nenápadně. Počasí se opět odchýlilo od svých předpovědí, nebo za to mohla skupinka božských manipulátorů počasím, kteří se dokonce shodli na metodách a cíli, zkrátka nepršelo a nezačalo ani po zbytek dne, takže, ještě jednou, díky, ať jste to zařídil kdokoliv. Lidé z pětky vstali, no a začali s buzením.
Potom už začal vstávat i zbytek lidí. Nedá se říct, že vstávací rituál by se od včerejšího nějak zvlášť odlišoval, jen už v šestce vyžadoval probuzení všech, i když, vstávat se jim docela i chtělo. A když si tak pěkně vstaly, byly odměněny možností oběhnout si ranní kolečko po tábořišti. Sice to asi nebyla ta nejzábavnější věc, kterou můžete ráno dělat, ale stejně to udělali a zanedlouho už zas stáli na hřišti a užívali si rozcvičku. Jen ji tentokrát neměl Vašek, ale střídání lidí je také fajn. Na cvicích se to ovšem nijak zásadně neprojevilo, zas tak moc nových věcí vymýšlet nemůžete, vysvětlování by vám zabralo příliš mnoho času, který radši věnujete procvičování ověřených cviků typu točení hlavou, dřepům, dřepům s výskokem, a takovým podobným. A po tom všem, po necelých deseti minutách, je propustíte na snídani. Vydali se na ni, předpokládám, i rádi, aspoň to tak vypadalo, když mizela kamsi pryč, a to dost rychle, i když, samozřejmě nic jiného bych ani u snídaně nečekal.
Ani to moc dlouho netrvalo, a už tu byl nástup. Tentokrát už se vším všudy, tedy s nastoupenými družinkami dětí, pokřiky a táborovkou. A podivnou hudbou, která následovala po pokřicích. Proč někoho vůbec napadlo pouštět z repráků africké bubny bylo sice v zásadě na vysvětlení jednoduché, jen se to nikdo ještě nedozvěděl. Za to se mohli všichni dozvědět jednu ne úplně dobrou zprávu. Přišlo velmi, ale velmi zlé počasí, něco jako tornádo v Hruškách, a celý tak nenahraditelný znak olympijských her složený z pěti propojených kruhů rozfoukalo do všech stran. A bohužel, v tomhle případě to bylo dokonce tak nějak doslovně, takže jednotlivé kruhy skončily každý na jiném světadílu (ne, nesnažte se odhadnout, jak mohla, tak brutální, ale nejspíš i naprosto nevinná a svým způsobem dokonalá, bouře uniknout všem meteorologickým modelům, radarům, a smyslům lidstva rovněž). Takový zubožený stav olympijského symbolu samozřejmě ani omylem neumožňoval začátek jakýchkoliv olympijských her, takže nezbylo než závodníky požádat, aby bohům pomohli ztracené kruhy najít (ano, vím, bohové by to nejspíš mohli stihnout rychleji, ale to by nebyla ta pravá zábava). A protože se jeden prokazatelně nacházel někde v Africe, dovolili si bohové ještě k tomu, že nedokázali ani uhlídat jeden symbol, teleportovat, nebo co to konkrétně bylo za přepravu, všechny do Afriky. Pochopitelně, rýpalové mohli namítat, že Afrika bude těžko vypadat jako tábořiště Ymca ve Veverské Bítýšce, žádný takový se ale naštěstí nenašel. Tím pádem už bylo jasné, proč se hřištěm rozléhá zvuk bubnů, proč slunce svítí jako o život, a proč na závodníky čeká spousta úkolů (fajn, tři), které mají ukázat, jak jsou schopni zapadnout na tomto místy ještě ne úplně všem známém kontinentě.
Proto se, jaké to překvapení, opět všichni rozešli po stanovištích. Naše skupina se vydala nejprve na stanoviště, kde jsme dostali za úkol pokřik obohatit ještě nějakým tancem. Jeho vymýšlení probíhalo v zásadě bez problémů, opět díky Karlovi a Tomášovu zásluhu také nelze opomenout.
Proto ani netrvalo moc dlouho, než jsme se začali přesouvat ke skladu, kde čekal o dost složitější úkol, konkrétněji výroba hudebních nástrojů. Ne, že by sortiment byl nějak zvlášť široký, buď mohli táborníci s pomocí vyrobit chrastítko z na obou stranách uzavřené ruličky od toaletního papíru naplněné pískem, nebo si mohli vyrobit bubínek. Ten už byl nepatrně komplikovanější, tam už jste se neobešli bez lepení špejlí ke dvěma papírovým kruhům, přivazování kuliček na provázky a jejich přidělávání k tomu, co vám vzniklo před tím, no prostě to byla zábava. Jistě, ten základ, který už sice plnil svou funkci, jste nemohli nechat neozdobený, to prý v žádném případě nejde.
Vyrábění už tak hned nebylo, protože pomáhat bylo docela potřeba asi každému. To ale nevadilo, času bylo víc než dost. Nakonec se výroba nástrojů ale povedla a některé byly rovnou odneseny do chatek, jiné ještě musely chvíli schnout. To samozřejmě znamenalo, že jsme se mohli přesunout před jídelnu, kde jsme si nejprve dali svačinu, a pak už jsme se pustili do posledního úkolu tohoto dopoledne. Tím bylo navlékání dřevěných korálků na drát a tvoření náramků nebo náhrdelníků (podle toho, jak dlouhý kus drátu jste si vybrali). Zdá se to jako jednoduchá věc, a pro někoho to nejspíš jednoduché i bylo, jiní to ale tak rychle neměli, takže celkem až skoro do oběda nám to vyšlo. Pochopitelně, africká hudba rozléhající se po tábořišti nemohla chybět. A bylo tu ještě něco, prozatím hodný šaman, který kdekomu všelijak radil, no prostě se snažil dopoledne všemožně usnadňovat.
Zmiňované dopoledne však nakonec skončilo obědovým voláním, úprkem ke korýtkům a něčím velmi podobným zpátky k jídelně a do ní. Při obědě se probralo všechno možné a nemožné, na jídlo samozřejmě taky došlo, ale ne, po zbytek dne jsme v jídelně samozřejmě nezůstali. Poté už následovala docela normální posloupnost událostí. Jídelna se tak nějak vylidnila a na tábořišti zavládl chvíli klid. Ti, co už chtěli na neklidy jít, ti už se přihlásili při odchodu z ní, když se před tím ještě dozvěděli, kam vlastně jít mohou (nějaké převratné neklidové novinky nebyly). Bohužel ale už nikdo nezmínil, že neklidy začínají až ve dvě. Jistě, děje se tak každoročně a neexistoval žádný důvod na tom cokoliv změnit, pár lidí ale už čekalo v jednu a někteří se dokonce dočkali. Zbytek si ovšem musel počkat až do dvou. Tak se tedy na hřišti začal hrát goalball, poslouchaly se nahrávky z minulých táborů, zpívalo se, hrály se společenské hry, jezdilo se na loďkách, a tak vůbec se všichni snažili nějak zabavit. A ti, kteří žádný neklid nevedli se mohli procházet, pozorovat třeba goalball, nebo co zrovna potřebovali.
Tomu ovšem v pokračování nedovolilo zvolání kluků v půl čtvrté, že už je svačina. Tu všichni chtěli, takže se z neklidů pěkně rychle přesunuli do jídelny a vychutnali si ji. Jídlo potřebovali, protože po něm se sešli na hřišti kvůli dalšímu nástupu. Začal předváděním pokřiků vylepšených o taneček Zelených jelenů z Asie, Načančaných Afričanů z Afriky (to byste asi neuhodli, že?), Aligátorů z Ameriky (jejich název se ale pak v zásadě nepoužíval a když je někdo potřeboval oslovit jako tým, spíš používal ty Američany) a Australanů. Pak jim bylo oznámeno, že je čeká soutěž, ty přece oni rádi. Jednalo se v zásadě o další štafetu, jen už byla nepatrně zákeřnější. Nejen, že se běhalo po celém tábořišti, navíc ještě s kbelíkem, ve kterém byla voda, kterou v Africe nutně potřebujete, tudíž jste ji nemohli rozlít, ale navíc vám na konci vašeho běhu ještě někdo zadal úkol, který jste museli splnit, než jste se mohli se štafetovým kyblíkem vrátit a předat ho někomu dalšímu. A to ještě málem opomíjím detail, že to, kdo se ke kterému stanovišti vydá, se muselo vymyslet, už když stopky této tak netradiční štafety běžely. No a abych nezapomněl, šaman se asi za dobu oběda nepatrně naštval, takže teď bylo jeho jediným posláním vás zdržovat, jak to jen šlo – kladl vám záludné otázky, nutil vás dělat dřepy, no prostě, potkat jste ho už nechtěli, ale naštěstí, pořád se mu dalo nějakou oklikou vyhnout, nebo mu šlo utéct. A jak, že vlastně závodník zjistil, kam má běžet? Ne, říct mu to prostě nešlo, to se muselo samozřejmě udělat oklikou a co možná nejvtipněji. Každé stanoviště dostalo jméno po nějakém zvířeti (lev, papoušek, opice, pták noh a další) a díky 3D tisku se podařilo vytisknout dost povedený model tábořiště, kam bylo možné makety jednotlivých zvířat umístit. Nebylo tedy pak už nic jednoduššího než poslat závodníka před jídelnu, kde se zmiňovaný model nacházel, aby si své zvíře našel, a pak už mohl zdrhat tím správným směrem. Ne, samozřejmě, všichni to takhle sami nedělali, někomu se prostě muselo pomáhat, jiní si to ale užili pořádně. A co, že na těch stanovištích dělali? Všechno možné. Africké tance, přelézání po jakémsi žebříku, prolézání, jedení kyselých gumových žížalek namočených ve vodě, vytahování věcí z písku, a ještě horších věcí, předvádění pštrosa, učení se nějaké krátké básničky, a tak podobně. Mezitím zbytek buď dělal cokoliv, aby se rozptýlil, třeba hrál slovní fotbal, nebo, když už se ze skupiny závodníků vrátilo víc, mohli začít se sestavováním mapy Afriky, na což dostali vždy jednu část u každého stanoviště. Sice měli zmenšenou předlohu, nijak snadné to ale nebylo ani s ní.
Sice jsem se domníval, že vzhledem k našim výkonům musíme být při skládání mapy nutně poslední, takže jsem byl velice překvapen, že jsme to stihli už druzí.
Nezdá se to, ale při hrách letí čas strašně rychle. Proto už potom, co to dokončila i poslední skupinka byl tak akorát čas na večeři.
Večeře probíhala tak, jak by si od ní všichni přáli, žádné překvapující momenty nebyly. Jistě, přidával si kdekdo, to je ale na táborech něco, s čím se zkrátka musí počítat, nebo to s vámi v kuchyni špatně dopadne, protože by se vám mohlo stát, že v hrncích nic nezbylo a nezbude vám než vydávání pro zbytek dne vzdát. A takový výsledek samozřejmě nechcete. Ale k němu, aspoň co vím, na tomhle táboře nikdy nedošlo.
Potom, když už byly všichni venku, stoly byly opět utřeny a na seznamu lidí, co musí dostat nějaký večerní lék už nikdo nezbýval, byl zapískán další z nástupů. Tenhle žádné další úkoly a podobné věci nepřinášel. Na tomhle se jen zase zopakovaly pokřiky s tanci (asi byly oblíbené), a pak přišlo na řadu vyhlašování výsledků za dnešek. Na prvním místě se, možná podezřele, umístili Afričané, za nimi jsme byli my, následovali Australané a uzavírali to Aligátoři. Nějak se muselo povést najít jeden ze ztracených olympijských kruhů, jinak by ho vítězové nemohli dostat. Ano, může to implikovat, že o něm bohové věděli celou dobu a hnali tam závodníky jen pro své potěšení, co se měřítek božských rozmarů týče, zas tak mimo by to ani nebylo, nebo se prostě někdy v průběhu her vynořil, kdo ví. Jenomže zbývaly ještě další tři, které nalezeny nebyly, takže bylo potřeba se přepravit na další kontinent a bohové zjevně už nehodlali riskovat použití teleportů a podobných věcí hraničících se science fiction (vzhledem k tomu, kde byla cílová destinace bych to asi taky neriskoval, bohové setkání s NSA, FBI a dalšími agenturami fakt nepotřebují), takže bylo třeba rozdat letenky do letadla (jistě, bylo pouze táborové, ale za to vás dostalo až na druhý konec světa za pár hodin a vy jste mohli v klidu spát). Vítězové pochopitelně obdrželi letenku do první třídy. Ani naše druhá nebyla k zahození. Horší to ovšem měli ti další, žádná třetí a čtvrtá třída neexistovala, ale nějak se povedlo ukecat pracovníky letecké společnosti, že třetí tým v pořadí mohl dostat letenku do zavazadlového prostoru (a nikomu nebylo divné, že se takové věci fakt, ale fakt v reálu nedají sehnat). No, a poslední skončili schovaní na záchodech. To, že je blokovali zbytku pasažérů jim došlo celkem rychle a nezapomněli to připomenout. Pak už nezbylo nic víc, než všechny pochválit za skvělé sportovní výkony a oznámit jim, že si zasloužili volný večer.
Dělali všechno možné. Někteří se pohybovaly kolem hudby vyhrávající u skladu, další se zas houpali na houpačkách. Našli se i tací, kteří hráli na kytaru, respektive při hraní zpívali. A zbytek se prostě nějak zabavil vykládáním si o všem možném.
Nakonec ovšem už nebylo moc co dělat, takže přišel ten správný čas na večerní nástup. Nebyl ničím příliš odlišný, pětka předala potměšile službu jedničce, a i zbytek večerní administrativy se dořešil, takže večerce už nic na cestě k srdcím těch, co máme rádi, a asi mnohem, mnohem dál, nic nemohlo zabránit. A usnutí všech potom také ne.