Chybová zpráva

  • Deprecated function: Optional parameter $decorators_applied declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Optional parameter $relations declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaFormNone::$id is deprecated ve funkci BotchaFormNone->__construct() (řádek: 214 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 95 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$form_id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 96 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).

Kronika ze dne 19. 7. 2021

Autor

Datum: 19. 7.

Začátek nového týdne přišel s rozzářeným slunečným ránem. To, což určitě velmi překvapí, vypadalo, jako všechna rána tady. Vstávalo se, tentokrát s hudebním budíčkem vylepšeným elektrickou kytarou, pobíhalo se kvůli ranní hygieně, no a pak se řvalo před rozcvičkou. Tenhle den potkala organizace rozcvičky Bena. Něco nového do ní pochopitelně zařadil, aby taky ne, když, stačí, aby se vám trochu vyměnili cvičitelé, a hned máte celkem jasné, že úplně stejná rozcvička určitě nebude. A proto, že zrovna tenhle den měl být poměrně fyzicky náročný, rozcvička trvala skoro čtvrt hodiny. Aby jim to ale nebylo líto, nakonec jim bylo dovoleno odejít, i když se našli tací, kteří by klidně ještě cvičili, ale měli smůlu.
Jistě, pamatováka provedl celý tábor přesně tak, jak měl, takže snídání už nic nebránilo. Tedy možná množství jídla, které zas nějak zmizelo, i když to po něm nikdo nechtěl.
Jakmile se to ale už stejně stalo, nikomu aspoň nevadilo, že se měl dostavit na hřiště k rannímu nástupu. Začal poměrně nenápadně zpěvem táborové hymny a pokřiky. Pokračovalo to poměrně strašidelným přistávacím manévrem táborového letounu někde v Americe. Ano, jistě, komunikace pilota nedávala smysl a nutnost poskakování v letadle by asi naznačovala pouze, že palubní personál už fakt neví, co by měl jako že dělat, nebo možná i horší věci týkající se duševního zdraví, všechno ale nakonec dobře dopadlo. A když už jsme byli na tom správném místě, muselo se zjistit pár věcí. Nejprve to, jak že se pasažérům cestovalo? Většinou si neztěžovali, ani ti, kteří by v zásadě mohli (šťastná to letecká společnost). Protože se ale minulého dne stala spousta věcí, které by se daly nazvat nezištným dobrým skutkem a takové věci nejsou vůbec samozřejmé, zasloužili si jejich vykonavatelé minimálně pochvalu před zbytkem tábora. Jistě, všímali si jich všichni, ale když už si Kačka vymyslela bohyni nezištných dobrých skutků, bylo jejím úkolem je všechny, nebo téměř, oznamovat. Když byly oznámeny tyto tak nádherné věci, přišla na řadu zvířata. Ne, živá ne, ale zvířecí tvar měla dost. Prvním z nich, které bylo odhaleno, jak se nějakým blíže neurčeným způsobem dostalo na palubu letadla byl čisťouš, který se od dávných táborových let snad vůbec nezměnil, pořád to byl asi dvoumetrový plyšový had, který se nejčastěji objevoval v té nejuklizenější chatce, v neděli to zjevně byla chatka číslo tři. Jenže to nebylo jediné zvíře, které prošlo africkou letištní kontrolou. Nějak se do letadla dostalo i prase, které, což asi moc neudiví, naopak končilo v té nejneuklizenější chatce, kterou mohlo najít. Jenže, bohužel pro ty, co úklid svých chatek ignorují, letos se objevil ještě jeden tvor, kterého taková místa přitahovala. Vypadal docela zvláštně. Měl válcovitý tvar, na sobě hromady jakýchsi štětin nebo tak, a celá ta věc byla gumová. Ano, to stvoření mělo představovat snad nějakou příšerně přerostlou bakterii, ale nakonec mu nikdo neřekl jinak než coviďák.
Jakmile byla všechna zvířata odhalena, mohli táborníci vystoupit z letadla na americkou půdu. Naštěstí to bylo o dost jednodušší než normální výstup z letadla, stačilo projít po schodech z hřiště. Ano, kolem stáli celníci, ale mít v reálu tak podivně fungující (spíš asi nefungující) skenery, to by asi nechtěli. A samozřejmě, normálně by věřili svým kolegům na druhé straně trasy a už to nekontrolovali, jenže to tady samozřejmě nešlo, to by nemohli u každého (včetně instruktorů a vedoucích) něco jako že najít, nebo mít aspoň nějakou tu poznámku.
Nakonec se ovšem všichni ven dostali, takže pak už nezbylo než představit dopolední program. Jak to na tomhle táboře bývá poměrně často (ano, až tak, že to někdy už někoho i štve), opět měly družiny za úkol obejít určená stanoviště. Na jednom měli za úkol vyznat se v tom, na kterém kontinentu je která země, na dalším je čekaly fyzikální zákeřnosti, na tom někde u hřiště se zas mohly přesvědčit, jak dobří jsou v přetahování, i když u toho jako družina museli sedět, a když neměli zrovna druhou skupinu, kterou by mohli vyzvat, přetahovat se navzájem, no, a na tom posledním se měly naučit, jak hrát táborové ragby. Co se ragby jako takového týče, princip byl vlastně velmi jednoduchý. Útočící skupina si předávala míč a snažila se ho dostat na druhou stranu hřiště, a aby věděli, komu mají zrovna přihrát, museli si vybrat nějaké heslo (nějaký řev, zvuk, nebo tak), které udělá spoluhráč, když chce dostat míč. Jistě, druhá skupina se jim v tom snažila zabránit (ano, použít soupeřovo heslo proti nim někoho nakonec napadlo) a jakmile se jim, byť jednou povedlo míč ukořistit, měli za to bod, útočníci museli kvůli zisku bodu dostat míč opravdu až na druhou stranu. Než se první skupina přišla seznámit s touto někdy až příliš brutální hrou, uplynulo docela dost času, ve kterém se hravě stihlo nachystat Martinovo nahrávací zařízení a krátce před příchodem sportovců se nad hřištěm objevil dron. Naštěstí pro všechny celkem rychle po příchodu Zelených jelenů vyletěl kamsi vysoko, takže ani moc nerušil. Vysvětlit pravidla moc dlouho nezabralo, takže se už zanedlouho sportovci blížili s míčem k rolničkami zvonícím obráncům.
Někdy v průběhu této hry se pochopitelně našel i prostor, abychom si s Kačkou ze hřiště zašli na svačinu. Báli jsme se už, že to všechny skupiny na trénink nestihnou, někde se musely strašně dlouho zdržovat, ale krátce před obědem přišla poslední a my se mohli vydat k jídelně, kde jsme chvíli čekali, než byl ohlášen oběd. Ten samozřejmě počal poměrně rychle mizet asi i proto, že druhé se přidávalo asi tak skoro pořád. Nebylo to ale něco, co by svou zvláštností nějak vybočovalo.
Po něm celý tábor začal odpočívat a povídajících si lidí v něm bylo najednou prostě moc, jenže to skončilo, jakmile začaly neklidy. Trochu jiná, i když ne úplně, skupina lidí počala na hřišti hrát goalball a já s Kačkou jsme je sledovali. Popravdě, tenhle den se to spíš podobalo goalballovému tréninku, takže na nějaký zápas došlo až ke konci neklidů, ale shánění míče, který se velmi rád zakutálel třeba do keře bylo dostatek.
Někdy v průběhu neklidů přijel Fencík, čehož jsem si ale všiml až po neklidech, když jsem ho našel, jak s Pavlínou na hřišti nacvičuje vázání uzlů a používají k tomu sloup, na který se Pavlína za pomocí uvázaných smyček snaží vylézt. Byla z toho nadšená, přesvědčit ji, aby vůbec šla na svačinu, zabralo docela dost času, ale nakonec se to povedlo, takže svačinu nakonec dostali vážně všichni.
A že ji potřebovali. Po ní je totiž čekal turnaj v ragby. Zelení jeleni vyzvali Australany a Aligátoři si to pro změnu rozdali Načančanými Afričany. Ne, druhé hřiště se bohužel nepostavilo, takže během toho, co si to dvě družiny spolu odehrávaly, připravovala si druhá skupina vystoupení ve stylu roztleskávaček.
A jak že dopadly Tomášovy strategie mlýnu a kdo ví, jak se ta druhá útočná strategie jmenovala? Dopadly dost zle, a to, že jsme neměli na obranu nachystané nic, se taky projevilo asi tak, jak se dalo čekat. Hold, když konečně můžete útočníky nějak použitelně slyšet, je to poznat. Samozřejmě, trenéři obou týmů poskytovali rady po dobu celého zápasu, i když se to v závěrečných chvílích skoro každého kola na hřišti proměnilo v jednu velkou hromadu plnou lidí a rady už tam moc užitečné nebyly.
Netrvalo to ani moc dlouho, maximálně čtvrthodinku, a bylo rozhodnuto. Tak jsme se vydali vymyslet náš tanec. Dohodnout se na hudbě chviličku trvalo, každý tým si ji musel pouštět sám, takže záleželo i na tom, kdo co zrovna má v mobilu, protože internet si samozřejmě dělal, co chtěl, povedlo se však a vymyšlení choreografie netrvalo ani tak dlouho. Pochopitelně, pak vyvstala otázka, co s dalším časem, v zásadě jsme jen tak byli a povídali si.
Potom, když už všechny družiny uměly svůj výtvor nazpaměť a zkoušely si ho snad stokrát, konečně přišel čas, aby je představily ostatním. Ti se velmi často přidávali k hudbě, tleskali, podupávali, a vůbec to činili ještě zajímavějším. Jejich kreace nevidomým samozřejmě vždycky někdo komentoval a na konci je čekal bouřlivý potlesk.
Ten, nebo snad náročný odpolední program, však všechny vyčerpal natolik, že se krátce potom velmi rádi nahrnuli do jídelny, stačilo jen, aby dostali tu možnost. Samozřejmě, pak už není moc divné, že po večeři se jen zaprášilo.
Pak, jakmile byli všichni připraveni dělat cokoliv jiného, než jíst a uběhla ještě trocha toho volného času, byl vyhlášen nástup, na kterém byly vyhlášeny výsledky dne. Poměrně překvapivě olympijský kruh získali jeleni, i když to odpoledním výsledkům moc neodpovídalo. No co, asi jsme byli dobří dopoledne, a tak nějak to vyšlo. Samozřejmě, rovněž jsme zjistili, čím že se to budeme přes noc přepravovat tentokrát, byla to ponorka. Žádné vylomeniny se třídami kajut se nekonaly, na to asi nebylo na takové lodi místo ani materiál.
Potom, když všichni už nastoupili (prolezli jakýmsi tunelem pod lavičkou a nechali se osvěžit z rozprašovače), lidé se rozdělili podle toho, co chtěli dělat. Velká skupina lidí skončila s Fencíkem a zpívala (instruktoři tam nemohli chybět, protože konečně někdo znal ty správné táborové písně), na houpání samozřejmě rovněž došlo. Po nějaké době se ovšem všichni sešli u zpívajících, a to proto, že už přišel čas na večerku. Ta se od jiných příliš nelišila, takže byla minulostí docela rychle. Usínání sice tak rychlé nebylo, ale i to se nakonec povedlo.

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.