Ráno jsme se vzbudili, abychom přišli na to, jak se počasí rozhodlo nás potrápit. Naštěstí se ovšem ukázalo, že se sluncem máme smůlu, ale deště jsme si užili už dost. To bylo jedině dobře, protože se přeci jen lépe vstává, když na vás neprší. Ani noční bdění Dominika od vstávání neodradilo, takže před Evinou rozcvičkou už byli všichni snad čilí. A pokud ne, rozcvička to zařídila. Co mohlo ale následovat dalšího, než snídaně? Pochopitelně nic, takže se všichni nachvíli sešli v jídelně. Netrvalo to ale moc dlouho.

Nástup byl rovněž důležitá událost. Na něm se všichni dozvěděli rozdělení do puťákových družinek a byla oznámena stanoviště dopolední hry. Těch bylo už poměrně mnoho. Na hřišti se procvičoval odhad vzdáleností, Denisa zas zapalování sirek a plynového vařiče, na dalších stanovištích se procvičovalo balení spacáku, nalévání vody do sklenice (pro některé měla Eva i trychtýř) a určitě jsem ještě na něco zapomněl.
Než se ovšem skupiny vydaly po stanovištích, musely si vymyslet, co vůbec budou na puťáku jíst. A aby to neměli všichni tak jednoduché, byla navíc vyhlášena celodenní hra. Každý obdržel tři gumičky, a pokud komukoliv odpověděl na otázku ano, ne, nebo jo, musel mu jednu odevzdat. Jak se dalo očekávat, pokusy někoho nachytat se rozhořely už skoro na nástupu. Jako i na každém předchozím nebylo však možné zapomenout na povýšení v případě, že bylo komu nějakou tu hodnost udělit, což skoro každý den bylo.

Poté už nic nebránilo, aby se skupiny daly dohromady a počaly s obcházením. Jen bobříci mlčení to mohly občas trochu zkomplikovat (ten den to byli Lucka a další), nějaké ty stisky ruky to ale celkem efektivně vyřešily. Dopoledne pomalu ubíhalo, skupiny chodily po stanovištích a určitě měly dobrou zábavu. Ta vydržela víceméně až do oběda. Pak, pochopitelně, následoval klid. Poslední neklidy a svačina, následovaná nástupem před odpolední hrou. Ta měla tři části. První nebyla pro děj nějak zvlášť důležitá, spíš to byla taková vycpávka pro družinku, která zrovna nebude hledat poklad. Zápletka byla poměrně jednoduchá. Námořníci na lodi jedli kdo ví co, tudíž je navštívily střevní problémy, konkrétněji průjem, zácpa a střevní chřipka. A jak to tak bývá, potřebovali obrovská množství papíru. Ten jim celkem ochotně vydávala zaměstnankyně veřejných záchodků, no prostě hajzlbába. Ten ale ještě museli pronést přes obdélník ohraničený provázkem, v čemž se jim, předstírajíce již zmíněné nemoci, snažili zabránit instruktoři. Po většinu času nějaká cestička kolem přeci jen byla, jen občas to nevyšlo a papír museli odevzdat.

Když se námořníci zrovna nepotýkali se svými problémy, prohlíželi si v jídelně mapu a uvažovali, kde by ten poklad asi tak mohl být. Na místě označeném křížkem, to dá rozum, jenomže kde takové místo je ve skutečnosti? U jídelny nebylo, u skladu taky ne. Jen u korýtek se kýžená značka nalézala. Bylo tam ale ještě něco, lano vedoucí někam do řeky. Na jeho druhém konci byla přivázaná plastová láhev se zprávou. Už její vyndání byl docela oříšek. Láhev jako taková byla sice široká dost, jen to hrdlo bylo úzké tak akorát. Když už ovšem zpráva byla venku, ukázalo se, že poklad na místě udávaném mapou kdysi byl, jen teď už tam není. Obětavý námořník, který sledoval šíleného Bena, jak odnáší poslední zlatou cihlu, a pak s vypětím všech sil nalézá Benův úkryt (chatku číslo 6), nejspíš za svůj hrdinský čin zaplatil životem a před svou osudnou výpravou zanechal jen tento dopis. Pochopitelně, zlata chtiví hledači vzali chatku číslo 6 útokem a Bena (tedy Denisu) v ní skutečně nalezli. Po nějakém tom ďábelském smíchu a neurčitém počtu hádanek jim Ben vyzvonil, kam ten poklad zašantročil. A tak se vydali na štáb a zkoumali každý poklop, který tam nalezli (a že jich nebylo málo). Jeho odklopením a úspěšným nálezem zlatě pomalovaných kamenů tato část hry nekončila, poté bylo nutné ještě zajistit umístění kamenů na to správné místo, takže nějaké to nošení byla nutnost. A ti, kdo ani netrpěli, ani nehledali, sháněli v lese šišky a nosili je na určené místo.

Když se tohle všechno všem podařilo, sešli jsme se před jídelnou, abychom mohli obdivovat, kolik že toho zlata vůbec je (každá družina našla třetinu). Poté následovala oslava v jídelně a vymýšlení, co vůbec s těmi všemi penězi. Návrhy byly všelijaké. Od rumu, kořalky až k jídlu.
Dál (vily, bazény a pod.) se ovšem už nikdo nedostal. Za hromových ran z pistole vtrhli do jídelny  ne zrovna pozitivně naladění piráti. Střelba vyvolala tak známý efekt paniky, který oznámení o tom, že je právě přepadli piráti, ještě dovršil. Tím to ale neskončilo. Osoby v jídelně byly po skupinkách svázány. Nebylo moc hezké sledovat, jak zloduši nakládají do kolečka poklad a následně s ním odjíždějí směr korýtka. Odjezd ještě celkem vyšel, ale někteří už počaly nekalé námořníky poměrně úspěšně pronásledovat. Proto u branky ke korýtkům nastal celkem chaos. Někteří se snažili proklouznout, někdo jiný je posílal nazpátek, občas to skoro vypadalo jako pranice. Proto musel kapitán pirátů dost zvýšit hlas, když oznamoval blížící se obrovskou vlnu, která nakonec celý poklad spláchla do hlubiny. Popravdě, ti u branky ten krásný zvuk neměli šanci slyšet.

Aby stesk po pokladu trochu přešel, následovala zanedlouho večeře. A kdyby nestačila, cimbálka už smutek rozptýlila dozajista. Tancovalo se sice asi méně náruživě, za to se ke kapele přidávali nějaké ty harmoniky, housle a flétny. Písně plynuly, i na dva přídavky došlo, jenže desátá byla neúprosná.

Členové kapely byli přemluveni, aby zůstali na večerku. Po ní už nastalo již tak dobře známé usínání. Michal se ještě rozhodl, že zkusí štěstí při pobříku bdělosti. To asi nakonec tak složité nebylo, přeci jenom musel pouze sedět na posteli a neusnout.