Ráno začalo, jako samozřejmě každé jiné, budíčkem. Ten docela i zafungoval, takže zanedlouho se po táboře začaly pohybovat skupinky lidí mířící ke korýtkům a někdy i k záchodům. Nakonec ale přišla osmá hodina a s ní i čas trochu se rozhýbat. Ano, chvíli samozřejmě rozcvička zabere, ale moc dlouho zas ne, takže nakonec mohli všichni změnit stanoviště a odebrat se do jídelny. Tam se všichni odebrali docela rádi, jako by snad byli hladoví, nebo co. Tohle ráno ještě moc velký výběr jídla nebyl, ale nejspíš to ani mnoha lidem zrovna tenhle den nevadilo.
Potom ale už přišel na řadu první nástup. Nešlo udělat nic jiného než nastoupit po spacích družinkách a čekat, co se bude dít. A že se toho dělo dost.
Hned na začátku zazněla táborová píseň. Ne, mnoho lidí ji nezpívalo, většinou spíš účastníci tábora, než instruktoři, ale zpívající se našli. Poté se přihnalo slunce, aby si postěžovalo, jak je strašné, že se sluneční amulet ztratil, to asi, kdyby na to někdo přes tu noc zapomněl. Pochopitelně všichni slíbili, že s tím pomohou něco udělat. Ale před tím, než se mohlo začít s pomocí jako takovou, bylo třeba zjistit, kdo bude patřit do kterého kmene,. Ani tento rok nebyl rozdělovací systém nějak extrémně složitý a nepochopitelný. Táborníci obdrželi předmět, se kterým šel dělat rámus – nějaké alobaly, rolničky, krabičky s nějakou rachtací věcí a asi ještě něco. Pak pochopitelně začali vydávat určené zvuky, aby byla nějaká šance, že se najdou. To byl tak akorát správný čas, aby se instruktoři vytratili. Ukázalo se nakonec, že se přemístili k obdélníku z lan, který byl ještě rozdělen na dva větší po stranách a uprostřed byl jeden menší. Že to začíná vypadat na nějakou hru? Ale jistěže. Ano, samozřejmě, účastníci se měli dostat do toho menšího kolem instruktorů, kteří bedlivě střežili v těch větších. A to všechno kvůli části jména kmene. Ne, letos si jméno vymyslet nemohli. Jak to ale bývá, než se všechno vysvětlilo, někdo si zašel do chatky, aby si vzal vhodnější oblečení, napil se, a vůbec se připravil na dopoledne, zabralo to nějaký čas. Naštěstí to počasí bylo ještě docela fajn na to, abychom na ně počkali. Pak se ale už přiřítili a chtěli projít. A to jenom proto, aby ke své skupince mohli odnést kostku s nějakým specifickým povrchem, která se nacházela ve kbelíku, který byl kde jinde než tam uprostřed (těch kýblů tam bylo vlastně několik). Ne, zadarmo jsme jim to nedali. Přes všechno cinkání rolniček nebylo zas tak složité někoho chytit. Když se mu to stalo, musel pochopitelně kostku, pokud ji měl, odevzdat a jít znovu. Ale kostek byl konečný počet, takže je docela pochopitelné, že nakonec byly všechny rozebrány a tato část hry skončila. A k čemu, že to vlastně celé bylo? Inu, poté přišlo na řadu počítání kostek podle povrchů. A ten, který u té či oné družinky vyhrál se stal základem pro jejich jméno, každému odpovídalo jedno zvíře – orel, bizon, medvěd a vlk. To by ale jako název ani zdaleka nestačilo. Proto po skončení této hry přišla na řadu ještě další dvě stanoviště. Jedním byla překážková dráha, za kterou dostali další slovo do názvu, tentokrát nějakou barvu, červená a zelená samozřejmě nesměly chybět. Ale ještě ani tohle nebylo dost, poslední částí jména bylo nějaké další přídavné jméno (malý, velký a tak), které si už částečně z nabídky vybrat mohli, a to podle toho, jak jim zrovna šlo házení kostkou.
Sice se může zdát, že všechny ty kroky musely zabrat strašně dlouho, ale nebyla to tak úplně pravda a po boji o jména zbylo ještě poměrně hodně času. Ten samozřejmě chtělo něčím zaplnit. A čím jiným, než vymýšlením kostýmů a indiánských náhrdelníků? Jedna ze skupin začínala svoji pouť ve skladu, kde byla k dispozici ohromná spousta věcí, které se hodily na náhrdelník. Mezi nimi byly nejrůznější kosti (jestli nebyly pravé, tak to fakt nešlo poznat), korálky, těstoviny, a tak podobně. To všechno se navlékalo na poměrně obyčejně vyhlížející řetízek. Ten ale samozřejmě potom už obyčejný nebyl ani náhodou, ale to se na táborech tak nějak stává pořád. Když se už všichni dosyta vyblbli a byli spokojení, vydali se do jídelny, kde následovalo vytváření kostýmu. To spočívalo v tom, že jste dostali tričko a na něj jste začali přidělávat spoustu věcí – nějaké peří, šňůrky, korálky a spousty dalších zlepšovátek, kterých bylo pro všechny dost a dost. Ale ani to nešlo dělat pořád. Samozřejmě, mohlo se docela jednoduše stát, že malování na obličej už skupinka indiánů nestihla. Naštěstí to ale zas tak moc nevadilo, tohle stanoviště nebylo povinné.
A po tom všem se všichni rozběhli ke korýtkům. Důvod byl jednoduchý, bylo těsně před obědem, a to se hold musíte umýt, a když použijete dezinfekci, které bylo jak na záchodech, tak u korýtek plno, tak vám za to ruce určitě nikdo neutrhne, a možná vás ještě pochválí. Ale ne, dezinfikování při vstupu do jídelny se tím stejně nevyhnete.
Zpočátku oběd probíhal jako jindy. Všichni se tak nějak usadili u stolů a vedoucí začali roznášet polévku a nalévat ji do talířů. Poté samozřejmě následovalo její snězení. A jestli vám nestačila, což vám určitě nestačila, museli jste najít konec fronty, což někdy nebylo úplně samozřejmé, ale nakonec se to vždy nějak podařilo, zařadit se a počkat si, až na vás přijde řada. To, že jste druhé jídlo dostali do stejného talíře je tak nějak normální. Co ale už úplně očekávané nebylo byl fakt, že ani instruktoři nedostali příbory, i když by se docela hodily. Jistě, jídlo se snědlo a přidávání si to pochopitelně nezabránilo, takže jestli to byl účel, tak smůla, ale nečekali jsme to. Jak to ale s obědy bývá, nevydrží vám věčně. Tak se tedy pomalu počali lidi ochomýtat kolem várnice se šťávou, a pak dokonce jídelnu opustili. Někteří se ještě museli stavit u zdravotníka, aby si vyzvedli polední léky (stejná procedura tu byla už ráno), velká většina ale spíš mířila do chatek, kde dělala všechno možné. Na tradiční neklidy se přihlásili už před tím, takže tohle už jim v seznamu poobědových činností nechybělo. A tak tedy ve dvě hodiny byly neklidy skutečně zapískány a účastníci se rozeběhli na zdravovědu, poslouchání nahrávek z minulých táborů, goalball, hudebno, společenské hry, a tak vůbec. Neklidy poměrně poklidně plynuly a všichni vypadali docela spokojení. Ale v půl čtvrté byli rozptýleni oznámením, že je svačina, které ještě použilo letošní prý indiánský název. Tak se tedy uložily všechny neklidové rekvizity a všichni se tak nějak vydali do jídelny, kde skutečně čekala odpolední svačina. Ale kdybyste tam přišli ve čtyři, asi byste už tam nenašli vůbec nic, tak rychle zvládla zmizet.
Samozřejmě, netrvalo to ani moc dlouho, a už byl zapískán nástup, na kterém byla vysvětlena další hra. Tato byla poměrně mírumilovná. Na provazu ohraničujícím obdélník, který jsme použili už ráno, byly pověšeny ruličky s informacemi o indiánech. Aby se o ně družiny ale nepohádaly, na každé byl ještě znak jejího zvířete a zcela logicky si členové té či oné družinky mohli brát pouze informace se správným znakem. Nakonec byly všechny informace nalezeny a mohli jsme dojít na verandu před štábem, kde už byli všichni ostatní, a tak jsme mohli začít s předčítáním informací, které jsme nalezli. Byli o všem možném – indiánských zbraních, válečných taktikách, lovu, zpracování kůží a určitě tam bylo ještě mnohem víc věcí. A v tomto čase zbytek družin mohl dodělat věci, které nestihli dopoledne. Rovněž se někdy v tomto čase musel stihnout vyrobit kmenový znak. Základní podobu už dostali na látce, ale na co je vám látka, když se ta věc nedá pořádně nosit? Tak tedy byla napnuta na rám z klacíků a znak byl patřičně ozdoben. A aby toho jako že fakt nebylo málo, rovněž to byl čas na vymýšlení pokřiků. Ten jsme celkem bez problémů vymysleli, i když se zapamatováním to bylo už horší, jak se mělo posléze ukázat. Všechny tyto činnosti pokračovaly dál a dál, až do doby, kdy byla oznámena večeře, na kterou se všichni docela rádi vydali. Ani tam jsme lžícím neunikli a ti, u kterých to bylo potřeba, neunikli ani lékům. Po večeři byl poté chvíli klid, kdy se nedělo nic moc zajímavého, jen se všichni bavili o nejrůznějších věcech, divili se, kdo dal na chatky zvonky, zkoušeli je, a vůbec dělali kraviny. A ano, někteří se podívali i na oblohu nebo na Denčina psa. Ta obloha ovšem tak krásný pohled už neposkytla, počaly se tam objevovat mraky. Načasování večerního programu proto nemohlo vyjít o moc líp. Jakmile se všichni přesunuli do jídelny, začal zem zkrápět déšť a nevypadal, že v tom hodlá přestat. Ale díky, velký duchu, že to vyšlo aspoň tak, jak to vyšlo.
V jídelně jsme se měli přesvědčit, kolik si toho táborníci o indiánech vlastně zapamatovali, protože je sice fajn, když si něco přečtete, ale když si z toho nepamatujete nic, je to docela k ničemu. Takže všechny čekal kvíz. Na celkové vítězství se sice nehrálo, ale sladká odměna za každou správnou odpověď nesměla chybět. Mezi otázkami mnoho chytáků nebylo, jestli jeden, dva, tak to je moc, proto také měli šanci na správnou odpověď snad všichni.
Jenže ani otázky nemůžete vymýšlet donekonečna a čas večerky vás také většinou trochu zajímá, takže nakonec byla položena poslední otázka a v jídelně se začal tvořit jakýsi útvar podobný kruhu, ve kterém se všichni nakonec octli a podali si ruce. Služba byla se všemi poctami předána chatce číslo 1, a za to, že si ji vzali ty z pětky, byla oznámena existence medicínového váčku, který služba na začátku své služby dostala. V tomhle nebylo moc příliš vzácných věcí, i když tam nějaké kosti a podobné spíš indiánské věci byly, ale hádám, že pro službu konající zrovna tyhle věci nebyly tak důležité a radši se vrhali na oříšky v čokoládě, které se do něho pro každého ze družiny nějak dostaly. Když už byly určeny všechny náležitosti na další den (pamatovák, hlídky, a tak), mohli jsme přistoupit ke zpěvu večerkové písně. A po ní se elipsou, nebo co to bylo, pomalu a obezřetně vydal po směru hodinových ručiček stisk. Nakonec svou strastiplnou cestu nějak zvládl a kdosi mohl konečně říct: "dobrou noc."