Po dlouhé noci přišlo nádherné táborové a tentokrát i puťákové ráno. Slunce si prosvítalo mraky a volalo nás, abychom vstali a začali si užívat toho, že je venku tak hezky. A samozřejmě, v půl osmé už obyvatelé chatky číslo sedm budili. Stihli to včas, takže při snídani ani nevznikaly nějaké složitosti kolem svačin, které si každý musel vzít, ani se nikdo nestresoval, že odchod rozhodně nestíháme.
Proto se v klidu v devět uskutečnil nástup, kde se odehrálo všechno to, co se na nástupech odehrává, na což se všichni dozvěděly, že ponorka je dovezla do Austrálie, kde je sice nečeká žádný sport, ale za to dlouhá a náročná cesta, na které, nejspíš, naleznou olympijský kruh. Také se dozvěděly, jak vlastně vypadají puťákové skupiny, a kdo s nimi jde z bohů (díky za to, opakování zrovna u takových věcí je fakt uklidňující a vítané).
Po nástupu nezbylo než zkontrolovat, že v batozích je všechno, co tam být má, vytáhnout tak dlouho (já vím, od čtvrtka nebo pátka, což zas tak dlouhá doba není) nepoužívané bílé hole, a vyrazit. Dobře, ne tak úplně, bez popisu by jsme se moc daleko asi nedostali, takže někde u záchodů se opravdu vynořil. Popravdě, zklamal. Nejen, že už na začátku spoléhal na natočení tím správným směrem od vedoucích (to bych mu možná ještě odpustil), ale těch problémů tam bylo víc. Cesta začala poměrně obyčejným úsekem směrem na Bítýšku, při kterém se ani nešlo jinudy, než by každý čekal. To mělo výhody a nevýhody, samozřejmě. Výhodou bylo, že tuhle cestu každý už znal docela dobře a uměl by ji projít asi i po slepu, jenže se na ní mohl setkat jak s projíždějícími auty (odvozy druhé skupiny, náhodní chataři), ale mohl být skoro dojit i skupinou mířící do Bítýšky. Jak jsme se však blížili do vesnice, vyvstal další problém popisu. Na spoustě míst spoléhal na to, že na určitém fleku bude stát australský klokan (ano, jistě, on to stejně bude člověk), který dá putujícím úkol, který tak nějak musí splnit, protože až za jeho splnění jim klokan ukáže cestu nějakým pochybným místem. To je sice fajn nápad, ale jen, když všechno vychází a lidi ví, kde mají být, no a to se tady nepovedlo, takže se to trochu zkomplikovalo a trochu jsme si zašli, ale nedalo se s tím moc dělat.
Potom už jsme šli poměrně dobře. Jistě, jako každý rok byly svačinky skoro všude, takže průměrná rychlost nic moc.
Jak jsme tak šli, někde přibližně v půlce jsme se potkali se skupinou mířící opačným směrem, tedy do tábora. Moc povyku z toho ale nebylo, každá skupina si hleděla svého a pokračovala ke svému cíli, ani nás nenapadlo, že se zastavíme a dáme si společnou oslavnou svačinu. Tohle pokračování nám narušilo ještě jedno rozcestí, kdy z jakéhosi důvodu pár lidí odbočilo do lesa ve chvíli, kdy se mělo odbočit jen na nějakou asfaltku, ale na lesní cestu rozhodně ne. Popis v tom místě asi taky nebyl úplně ideální, ale to už asi nikoho letos neudivilo. A tak, po přibližně šesti a půl hodinách, z čehož tak aspoň dvě padlo na svačení, plnění devíti klokaních úkolů (vymýšlení básniček, zodpovídání otázek, cvičení, a tak) jsme došli přibližně v půl páté, pochopitelně už skoro bez pití a svačin, velmi blízko obecnímu úřadu v Maršově. Tam už jsme si je převzali a vydali se na místo, kde nás měl Martin vyzvednout. Ovšem i pouhá chůze kolem zahrádek vám může přinést překvapení, například štědrého člověka, který nás obdaroval nějakými těmi penězi. Protože jsme opravdu neměli v úmyslu si je nechávat, byly za ně v potravinách posléze nakoupeny nanuky pro všechny, kteří se putování zúčastnili. Pak už ale přijel Martin se svou dodávkou, kam se bez problémů naskládaly táborníci a jeden vedoucí, takže mohl v klidu opustit Maršov a vydat se do tábora. Ne, jistě že nevěděl, kdy u toho úřadu má být, od toho jsou přece telefony. Ale i pro zbytek se nakonec vrátil.
Bylo dost zvláštní jet tou dodávkou až v úterý, ale každý rok je něco nového. Nebojte, hudba se v dodávce samozřejmě poslouchala.
Po příjezdu do tábořiště jsme se nestačili divit. Čekali jsme všechno, jen televizní štáb z Déčka úplně ne. Ano, vzpomínáte si správně, nepadlo o něm zatím ani slovo. Protože jsme, jaké to překvapení, přijeli do tábora poslední, čekalo se jen na nás, abychom mohli na kameru provést jelení pokřik s tancem. Kromě toho natočili už jen pár rozhovorů a jednu scénku s člověkem jdoucím kolem vodícího provázku, přeci jenom, do zpráviček na pár minutovou reportáž toho o moc víc nepotřebujete.
Pak, někdy kolem sedmé, nastal čas večeře (už byla konečně hotová, a navíc jsme asi nemohli vyzpívat všechny písně). Nezklamala, opět se jednalo o guláš, který se podával v ešusech. Ne, všichni je neměli, ale co, když už si ho jeden vezme (ano, moc dobře ten jeden ví, že by to nějak uhrál i bez něj), tak ho aspoň jednou teda použije, k táboru tak nějak patří, takže cinkajících lžic se našlo víc než dost. Jenže guláše nebylo zas tak nějak moc, takže za nějakou dobu byl prostě pryč. A ne, další volný večer už táborníkům dopřán nebyl.
Všichni byli místo toho svoláni k táboráku. Ten se tentokrát zapaloval naprosto obyčejně. Ano, dělo se u něj to, co se dá tak nějak předpokládat, vyprávělo se o puťácích. Cesty obou skupin, které šly prý delší cestu, byly poměrně klidné, dokonce v jednom místě, kde si mohli projít ruiny staré vápenné pece i zajímavé. Na bloudění samozřejmě rovněž došlo, jenže to je věc, která k tomuhle dni tak nějak od pradávných časů patří. Ukázalo se však, že poslední skupinu nebavilo jen tak sedět v Bítýšce. Vyrazili si i parníkem, a pak se tak nějak procházeli, a to tak dobře, že nachodili něco kolem čtrnácti kilometrů, ty zbývající skupiny jen něco kolem deseti. Táborák byl doprovázen vtipnými otázkami na cestu, ale i spoustou známých táborákových hitů (třeba Tři kříže a Montgomery nesměly chybět).
Nakonec ale každý k putování něco řekl, nejobětavější lidé byli pochváleni a poslední písnička byla zazpívána a další olympijský kruh se rovněž podařilo někde na dalekých cestách nalézt. To znamenalo, že vzniku večerkového oválu (protože dokonalý kruh to fakt nebyl) už nic nebránilo.
Sedmička předala službovou štafetu šestce, vymyslela, jakou vylomeninu budou muset všichni ráno při snídani dělat a vyslala na svou cestu večerku. Ta naším oválným spojením celého tábora důstojně, ale nezadržitelně prošla, a už se všichni rozcházeli do svých chatek. A nejspíš tam i usnuli.