Chybová zpráva

  • Deprecated function: Optional parameter $decorators_applied declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Optional parameter $relations declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaFormNone::$id is deprecated ve funkci BotchaFormNone->__construct() (řádek: 214 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 95 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$form_id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 96 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).

Kronika ze dne 21. 7. 2021

Autor

Datum: 21. 7.

Pproto, že po útercích většinou přicházejí středy, stalo se tak i tuhle. Na počasí se nedalo stěžovat, tedy pokud nechcete kritizovat kvanta rosy, která se na tábořišti vždy už kolem jedenácté večer objevila, což možná i chcete dělat, pokud by vás napadlo, že byste rádi spali pod širákem, ale to je ne úplně podstatný problém (až pro mě a Denisu, ale tak závažné, abyste s tím otravovali bohy od počasí to zas není, tedy když se na to díváte objektivně). A pokud nezačnete mít nějaké kritické názory ani na vstávání o čtvrt hodiny dříve, tak je to ideální. Ano, probouzení trvalo, ale ne tak dlouho, aby se nestihl budíček, takže už zanedlouho libá vánoční hudba zaplavila táborové chatky plné spících lidí. Dobře, dobře, až na výjimky, protože se našli pochopitelně i nespící osoby.
Jakmile byl tábor vzbuzen, mohli jsme se vydat do jídelny, kde čekalo klasické mazání chlebů ke snídani. Kdyby vždycky šlo takhle rychle, všichni by byli šťastní a nikdy by se na nic nečekalo. Je pravda, že každý mazal tak jeden dva chleby, ale aspoň jsme zjistili, že ty chleby určitě chutnají jakýmsi zvláštním způsobem líp. Pak už nezbylo, než aby se všichni sešli na rozcvičce. Tak ji tedy holky oznámily, a už se počali všichni scházet na hřišti. Sice se tam všichni nepřihnali úplně sprintem, ale nakonec tam přeci jenom dorazili.
A nějakých těch cviků si tím pádem samozřejmě také užili. Jistě, rozcvičovat se nemůžete celé dopoledne, ještě k tomu bez snídaně, takže asi ve čtvrt na devět všichni zamířili směrem k pěti táborovým stolům naplněným jídlem. A jak to na táboře chodí každé ráno, jídlo se někam podělo a nikdo ho už víckrát nespatřil.
Za to spatřil hromadu lidí, kteří se po nějaké té době počali srocovat na hřišti. Samozřejmě to nedělali jenom proto, že by je to zrovna napadlo, to ne, někdy před tím dostali instrukce, aby zamířili na nástup, tak to tedy dělali.
Opět začal tak nějak standardně táborovkou a pokřiky. Poté se začaly objevovat reference na vzducholoď, kterou jsme se přesouvali na další kontinent. Ano, věděli jsme o tom, oznámilo se to někdy u táboráku, nebo tam někde. Nejprve to bylo docela v pohodě, jen na vzducholodi byla opět zvířata v podobě čisťouše a jeho kamarádů, jenže pak si kdosi všiml, že ta věc letí nějak divně a vypadá to snad, že chce i přistát. To bylo úplně špatně, protože jsme byli někde úplně jinde (fajn, kontinent seděl), ale k Tokiu to bylo dost daleko. Nedalo se ovšem moc dělat, prý jsme skončili v japonské džungli. Sice se to nezdá, ale v nějakých jižních zapadákovech by se taková věc dala dokonce i najít. Jistě, znamenalo by to, že jsme fakt někde úplně jinde, ale to jsme stejně věděli. A když se vám povede takhle zakufrovat, musíte s tím něco udělat. Ne, stihnout původní program prý už nepřicházelo v úvahu a kolem bylo tak necivilizované prostředí, že jediná možnost, jak z tohoto místa zmizet směr Evropa, bylo postavit loď. To však přineslo další otázky typu, kde že na to seženeme materiál, jak zaplatíme loďaře, a takové, takže nějaká civilizace i v krajích, kde jsme se octli, zjevně byla. Řešení tohoto problému už sice nebylo tak úplně inovativní, ale fungovat mělo docela dobře. Je známo, že každý člověk si velice rád užije nějakou tu příjemnou službu, ať už je to masáž, nebo třeba kosmetický salon. A proto, že není zas takový zákeřný, dokonce za takovou věc i zaplatí.
Proto se, jakmile bylo na nástupu řečeno všechno, hrací družinky rozešly, aby vymyslely, jaké že živnosti otevřou. Nakonec se vynořil zábavný park u houpaček a skluzavky, hudební škola někde u jedničky, u jídelny se zas objevila kartářka a před šestkou byl otevřen tetovací salon. Samozřejmě jste si nemohli vymyslet úplně, co se vám zachtělo, museli jste zajít na úřad, aby vám vaši ideu schválili. Překvapivě nějak prošlo otevření tří věštíren, je ovšem fakt, že v každé k problému věštění přistupovali nepatrně odlišně.
Připravit živnosti jelenů moc dlouho netrvalo. Nejkomplikovanější asi bylo vypůjčení kláves, protože na to jste potřebovali najít člověka, kterému patřily, ale i tohle se podařilo zařídit. Proto už zanedlouho nic nebránilo, aby podnikatelé seděli ve svých prostorách a očekávali oficiální zahájení provozu. Jenomže ho očekávali marně. Ano, po nějaké době začalo vysílat rádio Kokodýl (ne, já s tím jménem nepřišel, ale moc dobře vím, asi tak jako zbytek tábora, odkud přišlo), ale že by v rádiu nějak nápadně vyhlásili počátek provozu živností, to ne. Začínaly se tedy otevírat docela pozvolna, ale někdy kolem půl jedenácté, nebo spíš dřív, už bylo otevřeno všechno.
Když jste se snažili a hledali, byla nabídka, se kterou po penězích toužící účastníci přišli, skutečně široká. Mohli jste si nechat umýt nohy, užít si originální skluzavku, nechat si pomalovat obličej, a když jste jako že hodně prosili, dokonce vás taxikář zavezl na libovolné místo po tábořišti, které jste si jen přáli. Patrik to měl obecně chytře vymyšlené. Nejdřív vás nadchnul jeho skluzavkou, což nebylo nic jiného než lavička narafičená tak, že se po ní dalo klouzat ze srázu, za což jste mu museli dát první platbu v táborových diamantech. Pak vám navrhl, že vás, bohužel ne zadarmo, někam odveze. Docela pěkně tím obešel podmínku na maximální cenu živnosti a dost často dostal víc než ty tři povolené diamanty. Pochopitelně, když už lidé ztracení někde v neodpouštějící zemi měli čím platit, mohli začít řešit problém stavby lodě. Naštěstí pro ně nemuseli obíhat milion obchodníků, vlastně jim stačil pouze jeden, který měl všechno, co by jen mohli potřebovat. Nejprve samozřejmě museli nakoupit suroviny a podobné věci – nářadí a dřevo se železem bylo asi nejčastější komoditou. Když měli dostatek tohohle, mohli to vyměnit za stěžně, prkna a další potřebné věci, ze kterých už konečně mohli postavit loď. Jistě, loďař musel dostat rovněž zaplaceno, to se rozumí. Nejprve ten systém vypadal ne úplně přehledně, ale nakonec se to spočítat dalo. Jistě, když jste mu přinesli 110 diamantů, byl loďař ochoten všechny ty mezikroky přeskočit a loď vám dát rovnou, ale takovou transakci jsem tam proběhnout neviděl.
Možná by všichni obchodovali do nekonečna a bylo by jim poměrně jedno, že už je třeba jedna hodina nebo i víc, určité skupině lidí to ale v zájmu zdraví a správné životosprávy jedno být nemohlo. Proto byly kolem dvanácté živnosti uzavřeny a všichni se vydali na předposlední oběd v tábořišti. Jídlo se opět počalo stěhovat do žaludků a všem bylo v té dřevěné stavbě s aspoň třemi okny (kdo ví, kolik jich fakt je?) dobře. Jistě, nakonec vyšli ven a rozešli se, aby chvíli nedělali nic tak podstatného, prostě si užívali, že jsou na táboře.
Táborový klid ovšem moc dlouho netrval. Už někdy kolem druhé byly živnosti opět otevřeny a zájemci o služby je počaly opět obcházet. Ale až odpoledne se začaly pořádně nakupovat lodě, najednou začalo být nějak dost diamantů. Chvíli ale trvalo, než si loď mohla dovolit každá hrací družinka. Mezitím se sice jiná zas dostala k tomu, že si skoro koupila už druhou, ale jak se mělo ukázat, bylo to stejně jedno.
Někdy kolem půl páté už ale měli všichni lodí až dost, takže byly živnosti definitivně uzavřeny a zbylé diamanty i se sáčky byly vráceny do skladu (jistě, samy to nezvládly, muselo se jim trochu pomoct). Pak už přišel další z mnoha nástupů. Na něm byli živnostníci pochváleni, jak jim to výborně šlo, a že prý byli domorodci víc než spokojení. Jen loďař vymyslel docela kulišárnu. Lodě sice prodával, ale na nějaké parametry se nezeptal ani jednou. Výsledkem tohoto jeho úmyslného opomenutí byl stav, kdy jsme sice měli na první pohled dost lodí, jenže by to platilo pouze tehdy, kdybychom se bavili o přepravě liliputů nebo podobně velkých osob, na přepravu naší sportovní výpravy byla taková flotila zcela nedostačující. Loďař stav věcí přiznal poměrně ochotně, ani se moc nevykrucoval. Dořešit, za jakých podmínek postaví něco trochu normálnějšího sice chvíli trvalo, stačilo mu však dát všechny člunky (okázaleji těm lodím říkat nejde) a samozřejmě, že si vyžádal zbytek diamantů, ale i rýže, kterou před tím neuznával (což ani neměl, ta se tam objevila jako takový trik na nic netušící prodavače služeb), a hned s čímsi začal. Jeho stavební metody byly ale docela podivné. Dobře, mlácení do stavebního materiálu by člověk na téhle civilizační úrovně tak nějak ještě očekával, ale že je k tomu, aby se mohla odněkud materializovat dostatečně velká loď potřeba kouzelnými bambusovými hůlkami rozmlátit model, nebo co tam přinesl ukázat, to už úplně tradiční postup nebude. Sice to vypadalo značně podezřele, ale stejně se z každé skupiny vybral jeden ničitel a začali s tím. Chvíli to trvalo, struktura docela odolávala, ne však donekonečna. Aby to jako že bylo ještě zajímavější, vysypaly se z té mini lodi spousty sáčků s gumovými medvídky a dalšími sladkostmi (ty byly ale opravdové), na které se všichni vrhli a začali je zuřivě sbírat. A světe div se, tahle inovativně revoluční metoda stavby lodí skutečně fungovala a výsledkem byla úplně nejvíc vytuněná loď pro všechny brášky a ségry. A samozřejmě, že nastupování na takovou loď se neobejde bez dalších rozprašovačů, a dokonce slané vody. No a lodních lávek, samozřejmě.
Jak jsme tak odcházeli všichni ke korýtkům, u jídelny nastal nepatrný problém s lodním můstkem (ve skutečnosti to byl položený žebřík), který vedl do lodní jídelny, což je jako že fajn věc, ale ne, když o něm nevíte a málem o něj zakopnete. To se však naštěstí nestalo a všechny se kolem něj nějak proplížili. Zanedlouho už byli sportovci zváni, aby vešli na hostinu a jak se patří si ji užili. Ano, všimli jste si správně, to označení hostina je letos bohužel tak jediné, které se na tuto předčasnou večeři s mnoha jídly dá použít. Každý jiný rok by to byla restaurace s potměšilými číšníky snažícími se ošidit své hosty nebo minimálně s číšníky, kteří neplatiče nepromíjí, tenhle ale bylo všechno úplně jinak. Stačilo na krk dostat čínskou minci (celkem malá mince se čtvercovým otvorem uprostřed a s vyrytými čínskými znaky, víc za tím nehledejte), a to vám stačilo, abyste si mohli jídla užívat, jak je vám zrovna libo. Aby bylo všechno tak, jak má být, tak ji dostali i instruktoři. Abych jen nesmutněl a nevzpomínal na minulé časy, jedna docela zajímavá inovace tu přeci jenom byla. Týkala se jídelníčků. Jakmile jste se na jídelníček podívali, byli jste asi dost překvapeni tím, jak málo jídel obsahuje, jestli byly čtyři, tak je to moc. Když jste si ale dávali bedlivý pozor a sem tam se pobavili s někým od vedlejšího stolu, mohli jste zjistit, že mají úplně jiný jídelníček. A ne, nelišil se pouze tím, že někdo přejmenoval ta samá jídla. Pokud jste tedy měli mlsný jazýček, mohlo vás napadnout, že si někam přesednete. A to, že se přesedání dělo ve velkém, o tom nepochybujte. Ale nebojte se, nikdo se v přestavěné a bohatě vyzdobené jídelně nezabili, od toho tam byli vedoucí, aby s přesuny pomohli.
Nakonec všichni usoudili, že už je jídla dost a vrátili talířky (protože dát velký talíř ze známých důvodů nepřicházelo v úvahu) a už nezbylo než něčím zaplnit zbytek večera. A to něco byly neklidy, o které jsme byli připraveni odpoledne. Vzhledem k tomu, jak byli všichni najedení se nemohly v žádném případě konat všechny, třeba goalballový zápas, nebo i trénink jako v pondělí, by byl hodně špatný nápad.
Ovšem i tenhle čas nakonec skončil a na hřišti se, jak už tolikrát, vytvořil kruh lidí, kteří chtěli sdílet zkušenost večerního rozloučení. Večerku tentokrát podle předala šestka bohům, jinak všechno probíhalo docela normálně, a usínání nejspíš také.

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.