Už krátce po půl sedmé se nejen sklad pozvolna vracel k životu a s ním i celý tábor. Probouzení proběhlo docela rychle, přeci jen, rozcvička to nezdržovala, takže stačilo jen obejít to, co ráno prostě musíte, no a pak zapadnout do jídelny.
Tam všichni kromě snídaně opět obdrželi svačinky a jakmile to jen trochu šlo, vyrazila pěší skupina směrem do Bítýšky, takže ano, to, že tu cestu za dobu tábora půjdete několikrát, to platí pořád.
Na cestu byla spousta času, takže nebylo vůbec kam pospíchat.
Tenhle rok nás v Bítýšce přivítal v pohodě přijíždějící dedikovaný autobus. Ano, ZTP/P průkazky řidič vidět chtěl, takže je chvíli ani instruktoři neměli (nebyl to příjemný pocit), ale vrátily se v pořádku, hned jak na to byla chvíle času. V autobuse jsme pochopitelně s povídáním o všem možném nepřestali, takže cesta do Brna utekla docela rychle.
Tam už jsme si našli Natálku a vydali jsme se na šalinu (ano, už zas je to z pohledu instruktora, já vím). Naštěstí desítka jela celkem hned, takže jsme nasadili roušky a nastoupili do ní, načež stačilo jen čekat, až nás doveze na Českou, což neměla jinou možnost, než že udělala. Tam přišly pro Natku trochu krušné chvíle. Dostala popis, několikrát si ho přečetla a vyrazila někudy vpřed. Nám nezbylo než ji z nějaké rozumné vzdálenosti sledovat. Nesmělo to být moc daleko, jinak by se mohla poměrně snadno ztratit, ale zas to nesmělo být tak blízko, aby o nás úplně nutně věděla. Většinou se nám to dařilo, takže jsme ji sledovali, jak se jí ujímá nějaká paní, a nakonec ji vede směrem ke Svoboďáku, kde prý je aspoň jedna drogerie, kterou měla, aspoň jak to tvrdil první úkol, najít. Tam se našla další dobrá duše, která ji do obchodu navedla. Chvíli trvalo, než si jí všimla obsluha, ale i to se nakonec stalo a ona mohla koupit ty dva dárky, jeden pro mamku, druhý pro ségru, co si tak přála.
Jejím dalším úkolem bylo najít hračkářství, kde si mohla něco vybrat. Asi jich okolo nebylo tolik, protože ji další člověk začal vést přímo ke Sparkysu. Tam se potkala s dalšími úkoly plnícími dětmi, které, jako i ona, na sobě měli dost nápadnou žlutou vestu, která je označovala jako nevidomé. Vedoucí dostali vesty rovněž, jen s jiným nápisem, což mělo zabránit zaprvé nařčení z toho, že to ubohé nevidomé dítě stalkujeme, a snad i tomu, aby nám ho hned někdo přivedl, ať té ubohé nevidomé osobě okamžitě pomůžeme. Asi to dokonce fungovalo, protože tohle se nám opravdu nestalo.
Se svými kamarádkami se ale moc dlouho nebavila, ty zmizely v poměrně velkém hračkářství, a ona za chvíli též. V tomhle případě už ji nešlo pozorovat jen zvenčí, i my museli dovnitř. Většinou jsme stíhali sledovat, kudy ji prodavačka provází, ale dostali nás s výtahem. Vypadalo to, že do něj nutně nastoupí, takže jsme se honem začali rozhlížet po jiné cestě do patra, kterou jsme nakonec nalezli v podobě eskalátorů, jenomže nahoře jsme ji neviděli, což bylo fakt divné. Ano, celou tu dobu nejspíš byla dole a vlastně jsme ani nezjistili, co přesně se tam stalo a u táboráku tu výtahovou scénu taky nerozvedla. Každopádně její nákupní mise byla úspěšná, odcházela s malou panenkou.
Pak přišel úkol, který sice ze začátku vypadal jednoduše – měla dojít do prodejny sportovních potřeb Matrix a tam zjistit, jak to tam mají s prodejem plavek (dostupnost, cena, a tak dál). Cestu k Matrixu s pomocí dalších dobrých duší nalezla, ale už ani Google mapy, ani lidi nevěděli, že Matrix asi už skončil, a prý to vypadalo, že nadobro.
Jakmile stihla tohle, už jsme za ní museli. Už jenom proto, abychom uklidnili pána, který ji tam dovedl, že je všechno v pořádku. Ale taky jsme museli vymyslet další úkol, bylo totiž teprve tak čtvrt na dvanáct a do restaurace se mělo chodit až od dvanácti. Proto, jelikož to byla velká milovnice zmrzlin, dostala za úkol si jednu koupit. Je fakt, že v opuštěné uličce u Matrixu na nějaké lidi čekala docela dlouho (a tam dolů, kde byla zcela zjevně nějaká hlavní třída nesešla – ale v devíti letech bych takové věci nejspíš taky nedělal), nakonec se ovšem dočkala a pro vidící nebyl sebemenší problém jí ukázat nedaleký zmrzlinářský stánek. Všechny ty operace se zmrzlinou zabraly právě tolik času, že jsme ji už pak nechali jen nalézt restauraci. Ano, museli jsme se trochu vracet a obcházet celý Zelný trh, než Dřevěného vlka její aktuální průvodce našel, ovšem zvládli to a my si ji u vchodu bez problémů přebrali.
Tím pro ni trable skončily. Najít salonek, kde už někteří objednávali a popíjeli kofoly, nebylo tak těžké, když nám někdo řekl, kde je. Pak už se to moc nelišilo od nějakého oběda velké skupiny, ano, trochu všechno trvalo. To nám ale nevadilo, aby nám parník ujel, museli bychom se snažit to nestihnout ještě víc.
Hlavním tématem u oběda byly samozřejmě zážitky z ptačky. Ne, nějaké úplné kuriozity se sice neobjevily, ale lidé i po velmi těžkém roce pořád pomáhali a Brno nikdo totálně nepřestavěl, takže to byl rozhodně úspěch. A jak se tak holky u stolu nudily, musely se samozřejmě navzájem pochlubit, co si koupily. Ten styl zvířat, který zavlekla na tábor bakterie obsazující ne úplně krásné chatky, se asi stal populární, protože se jí tam objevil kamarád.
Nakonec se ovšem hodiny nachýlily a připomněly nám, že jestli ten parník chceme stihnout, měly bychom si trochu pohnout. S tím jsme také začaly, ale zdržela nás velkorysost majitele, který po skupině lidí, která zcela zřejmě dělá tolik dobrého pro nevidomé, nechtěl platbu za oběd. Naštěstí nás to moc nezdrželo a na zpáteční cestou desítkou jsme vyjeli včas.
Kolem kolotočů umístěných u přehrady jsme však jen prošli a rozhodně jsme se u nich nezastavovali, to by se časový plán asi lehce rozpadl. Takhle jsme ani na přístavišti moc dlouho nečekali, a už jsme museli nastupovat na parník, který zanedlouho poté vyplul. Na něm pokračovalo vyprávění o ptačce, tentokrát se všemi. Ukázalo se, že stejná velkorysost jako nás potkala návštěvníky Dřevěného orla, které to vyvedlo z míry asi tak stejně jako nás.
Při plavbě parníkem se nic moc neobvyklého nestalo. Ano, museli jsme pozdravit pár kolem plujících parníků, ale to bylo tak asi všechno (ne, žádné prohlížení můstku a kormidla jako jeden rok nebo něco ještě zajímavějšího nebylo) a po nějaké době jsme připluli do Bítýšky. Tam se tábor nějak seřadil a vydal se směrem ke svým chatkám. Jedna jeho část, do které jsem rovněž rád zapadl, se ale oddělila, když kdosi upozornil, že pokud zrovna tady odbočíme, dostaneme se k úžasné zmrzlině. A měl pravdu. To nás sice zdrželo, jenže to nám vůbec nevadilo. Martin pár lidí z naší skupiny naložil a do tábora je dostal rychle, zbytek ale šel po svých a vykládal si o všem možném.
To, že jsme do tábora dorazili poslední jsme věděli. Ale popravdě jsme čekali, že z toho bude horší problém, než ve skutečnosti byl, táborák tak hned zas nezačal, takže dojití asi v šest bylo v pohodě. Dokonce jsme stihli vyburcovat dost lidí, aby v 18:45 sledovali Zprávičky, ve kterých se vysílala reportáž o našem táboře. Internet se sice snažil o sabotáž, jenže mu to nevyšlo, aspoň ne napořád, druhý pokus o shlédnutí už uspěl, i když místo u Kamčina auta jsme museli opustit.
Táborák začal krátce po sedmé. Co se písní týče, začali jsme s flétnami a lidmi, co zpívali, docela netradičně Štědrý večer nastal, protože nás to prostě tak nějak napadlo. Nakonec jsme se samozřejmě dostali k normálním táborovým písním, ale mezitím jsme se konečně dozvěděli, alespoň od pár lidí, jak se jim vyptávalo po Brně. Došlo i na příhodu Kláry s Markétou, když popisovali, jak měli najít obchod, kde prodávají zboží z jedné konkrétní evropské země a nějaký dobrák jim navrhnul, aby našli obchod se slivovicí, ale radši jeho radu neuposlechli a skončili u nějakých italských sýrů.
Moc ptačkových příběhů jsme ale ten večer zaslechnout nestihli, bohužel pro kronikáře a jim podobné se stihlo dost rychle roznést dostatečné množství špekáčků na to, aby se doposud organizovaný táborák změnil v jídelní posedlost. A k tomu jim měl samozřejmě někdo hrát. Ben to docela dost obohacoval svou příčnou flétnou, Markéta mu velmi často přizvukovala se zobcovou a zbytek našeho koutu zpíval (ne, celý kruh kolem ohně se nám moc rozezpívávat nedařilo). A jelikož už někdy fakt nebylo co zpívat (lidovky už padly, táborové klasiky taky a na nějaký víc obskurní repertoár Nohavici nebo Kryla, nedej bože Asonance si už nikdo nemohl vzpomenout), došel na řadu i Jožin z bažin včetně Benovy nové sloky.
Zpívali jsme docela dlouho, nakonec ovšem Karel přišel s tím, že by si na něco taky rád zahrál. Vypůjčil si tedy Braňovy klávesy, nechal si je zapojit do repráku a zábava, složená z velké části z písní skupiny Olympik mohla začít. Ta už měla úspěch, co se počtu zpěváků týče, o dost větší.
Ale ani ta nemohla překročit desátou hodinu, ke které se až moc nebezpečně přiblížila. Tak tedy byly klávesy odloženy a poslední večerkový kruh se tak nějak prostě vytvořil. Službu dostala poslední chatka, které se tato čest ještě nedostala, tedy trojka, byl určen pamatovák a přání dobré noci na dalekých cestách se vydalo na tu svou, končící tam někde daleko, snad až v nekonečnu blízkých lidských myslí.