Poslední ráno přišlo a svou září zalilo tábořiště, které, jako by na to čekalo, se počalo probouzet k poslednímu vstávacímu rituálu. Někteří se dnes probudili dost brzo, v osmičce prý už v půl sedmé koloval poklad, takže se nedá říct, že by někdo chtěl neprobuzením toto ráno sabotovat. Bylo plné shonu, ověřování, jestli už v batohu je skutečně všechno, odnášení prostěradel, zametání a vytírání, no prostě spousty věcí souvisejících s odchodem tak velké skupiny, jakou jsme bezesporu byli. V osmičce se vstávalo o půl hodiny dřív, chtěli mít všechno včas a ještě bylo v plánu nahrání zvukové památky, což se také před snídaní stihlo.
Poslední snídaně byla překvapivě úplně normální, tedy až na rozdávání balíčků na cestu. Po ní však musel nutně následovat poslední nástup. Inu, stalo se. Celý tábor se sešel na hřišti, zazpívala se táborovka, odezněly pokřiky, táboru bylo provoláno nazdar a už tu byli první rodiče, aby si odvezli své ratolesti.
Zmiňované ratolesti se snažili zpříjemnit čekání, jak to jenom šlo. Už před snídaní v chatce číslo devět propukl zpěv, který pak pokračoval, dokonce harmonika se k němu přidala. Ovšem rodiče přijížděli dál a družinky pomalu mizely. Nakonec na tábořišti z dětí zůstala pouze Lucka, která odjížděla až s hlavní vedoucí někdy v jednu a Ondra, který odjížděl s Martinem do Prahy. Ani instruktorů už v tu chvíli moc nezbývalo, pouze já s Denisou bez Gliss, kterou nechala minulý den na krku příteli v Brně.
A tak přišel čas, abych i já nastoupil k Martinovi do auta a vyjeli jsme ku Praze. Loučení bylo smutné, pár nápadů nás pořádně napadlo až v posledních hodinách, jenže co se dalo dělat. V dnešní době už není tak složité udržet ty křehké vazby přátelství...

Tak tedy, tábore, měj se.