Tábořiště si poklidně spalo, jenže čas si stejně plynul, jak chtěl. A pak se stalo něco opravdu zvláštního, přišlo pondělí. A s ním přišlo i ráno. Jediný pohled z okna ale ukázal, že sluneční amulet je opravdu v nenávratnu, po slunci zbyla tak možná vzpomínka, ale víc už rozhodně ne. Za to kapky padaly z nebe poměrně vesele a vůbec jim nevadilo, že by se nám jako že třeba nemusely úplně líbit. Jenže nakonec stejně všichni vstali a čekali, co se bude dít. A dělo se toho hodně. Pro tenhle den se hodil nějaký opravdu brutální budíček. A o ten se jednička bezesporu postarala. Počasí ho nepatrně ochudilo, své hudební číslo museli nahrát v chatce a pak ho už jenom pouště z repráku, ale budicí efekt to o moc nezmenšilo.

Poté, co byli všichni úspěšně probuzeni, vydali se na své ranní cesty a hledali kdejakou stříšku, pod kterou by se mohli schovat. Ano, u korýtek jedna samozřejmě byla, ale cestou k nim to nebyla se stříškami žádná sláva, něco podobného bohužel platilo i o cestě k záchodům. Ano, při troše štěstí jste se mohli schovávat u chatek a u jídelny, ale že by to byla nějaká zvlášť úžasná výhra se říct nedalo. Ovšem nějak se to zvládlo. Jistě, bylo na to o něco víc času, protože rozcvičku si nikdo netroufal ani navrhovat. Ale každopádně byli asi všichni rádi, když mohli v jídelně sundat pláštěnky a užívat si aspoň chvíli střechu nad hlavou. Ani zdravotník neměl jinou možnost než se s léky přemístit také do jídelny. Na této snídani už se kromě klasických snídaňových věcí opět objevila spousta věcí do mléka, ale dlouho také nevydržela, byla snězena docela efektivně a beze zbytku. Ne, moc se nám z jídelny opravdu nechtělo, jenže to nebyla věc, o které se dalo moc diskutovat, někdo třeba ještě nestihl čištění zubů, jiní si chtěli popovídat v chatce a služba byla ráda, že na utírání stolů měla tak nějak klid. Jídelna však dlouho opuštěná nezůstala. Nemělo totiž ani smysl uvažovat o tom, že by se nástup mohl uskutečnit kdekoliv jinde, takže se v ní všichni kolem deváté opět sešli, aby si vyslechli táborovou píseň, pokus o přednes pokřiků ) a také aby se dozvěděli, jak to v neděli dopadlo s úspěšností plnění bobříků. Co se bobříků týče, na nějaké inovace spíš nedošlo, opět jste si mohli vybrat z klasických typu orientace, mlčení, hladovka, tábornické dovednosti, však už tu určitě byli mnohokrát. Když se tohle všechno stihlo, mohli jsme se konečně dozvědět, co nás všechny tento den čeká.

Tak tedy přišla na pořad dne hra s názvem moudrosti indiánských babiček. Nehledejte za tím názvem nic světoborného, hlavně ty babičky. Tak se tedy vydala naše skupinka do chatky číslo 10, kde jsme se měli dozvědět všechno o indiánských léčivých lektvarech. Samozřejmě, pouhý výklad by zaujal asi tak nikoho, takže poměrně brzy přišlo na řadu jejich ochutnávání. Na instruktory došlo až ke konci a jistě, že na ně zbyly ty nejpodlejší, třeba ten na zahánění zlých duchů, který nebyl o moc složitější než osolená voda. Ano, byly tam i lepší, třeba jeden, který chutnal jako lipový čaj, ale že by ten zbyl? Kdepak…

Poté, co si všichni užili léčivých lektvarů asi do sytosti, přemístili jsme se na štáb. Tam už čekala Andrea, aby nám ukázala kosti, lebky a další části nejrůznějších zvířat. Parohy nesměly chybět, na zuby rovněž došlo a vůbec to bylo velmi zajímavé stanoviště ne jenom pro malé indiány, ale i pro jejich náčelníky a zástupce náčelníků, pochopitelně tedy pro vedoucí a instruktory. Jenže samozřejmě, o takové stanoviště musí být nutně zájem, takže jsme se posléze byli nuceni přesunout do jídelny. Ale ani tam nebyla o zajímavé věci nouze. Letošní rok byl mimo jiné speciální i tím, že jako pomocníka pro všechno jsme na táboře měli profesionálního hasiče. Ten neopomněl přivést nějaké to hasičské vybavení (masky, kyslíkové bomby, vesty atd.). A právě tohle vybavení se jakousi souhrou náhod octlo na jednom z jídelních stolů. Poté už ale vůbec nic nebránilo tomu, abychom si ho prohlédli. Výklad k tomu, co je která věc zač jsme nějak nedostali, protože musel vykládat jinému kmeni o tom, jak zacházet s ohněm, ale nejspíš nám to ani moc nevadilo. K tomuto vyprávění jsme se po nějaké době rovněž přesunuli. Vyprávěl nám o technikách používaných předchozími generacemi k založení ohně, o tom, že je velmi užitečné mít nějaké vyhrazené ohniště, jak oheň v dávných dobách přenášeli pomocí speciální houby, a tak vůbec. Když už tohle všechno vysvětlil, mohli jsme se přesunout dál, a to do chatky číslo 6.

Na tomto stanovišti se měli účastníci dozvědět něco o indiánském obrázkovém písmu. Že to tak trochu nemusí u nevidomých mít smysl? Ale běžte, stačí, aby byly obrázky hmatné a najednou to smysl dávat začne. Nejednalo se o nic moc složitého – vlnky představovaly vodu, jakési tečky písek, jakási kolečka podle počtu čárek v nich představovala symboly pro pomalu a rychle, a tak podobně. Aby stanoviště ale nebylo pouze o prohlížení slovníkových tabulek, měli si jeden vlastní znak vyrobit. Proč je u nás napadl bizon utopený ve vodě těžko říct, ale nemohu tvrdit, že by je to nebavilo.

Ale nekonečně dlouho takový znak přeci jenom nevytváříte, takže nakonec přijde čas, kdy už na něm nemáte co vylepšit a něco takového se stalo i v našem případě. Ne, nevadilo to, aspoň jsme se mohli vydat do skladu, kde bylo poslední stanoviště. Na něm jsme se seznámili s indiánskými vzory používanými k výzdobě oblečení. A když už vás nebavilo seznamování, mohli jste si vyrobit vlastní vzor. Mohlo by vám připadat podivné, že se skládá z geometrických obrazců nalepených na čtvrtce v zásadě náhodně nebo tak, jakou máte zrovna náladu, ale asi to nikoho moc nepřekvapilo, nebo o tom aspoň nemluvil. Při vytváření vzorů měli účastníci jedinečnou možnost všimnout si, že na tábořiště dorazil Honza. Sice to ve skutečnosti stihl už ráno kolem budíčku, ale je otázka, kolik lidí si ho tou dobou všimlo.

Jak se ale blížil konec vytvářecí mánie, tak se pomalu přibližoval obědový čas. A nakonec pochopitelně přišel. Nezbylo než zas zajít ke korýtkům, no a potom do jídelny. A ne, pršet opravdu nepřestalo, takže odkládání pláštěnek zatím opravdu nehrozilo. Na obědě asi už nebylo nic moc zajímavého, táborových obědů už bylo tolik, že tenhle opravdu už neměl možnost přinést cokoliv nového. Ano, příborům se pořád moc nefandilo, ale to bylo asi tak všechno, co u něho stálo za zmínku. Je pravda, že déšť kolem půl druhé trochu zmírnil, což bylo docela dobře, jezero na hřišti jsme tak úplně nepotřebovali.

Po nějaké té chvíli odpoledního klidu přišly na řadu neklidy. Chvíli trvaly, ale ani třeba zpěv u skladu nekonečně netrval (škoda), Proto tedy nakonec zazněla poslední píseň a naše skupina, ke které se připojila i Denisa, se vydala do jídelny. Kuchyň nezklamala, svačina už tam na nás čekala, i když to nějaká úžasná výměna zas nebyla, asi bychom radši dál zpívali. To ale nešlo, protože u zpívání se tak úplně nepohybujete a pohyb byl to, co se mělo dít odpoledne. Proto byl po svačině odpískán další z mnoha táborových nástupů. Na něm jsme se dozvěděli, že nás čeká indiánské sportovní klání. To spočívalo v několika disciplínách.

Tou první byl závod, který vyžadoval nejen rychlost, ale minimálně stejně důležitá byla i šikovnost a obezřetnost. Na principu v zásadě nic moc nebylo. Člen kmene vyběhl s kelímkem podle lana, tuhle část ještě asi mohl běžet docela rychle. Když doběhl na jeho konec, nabral vodu, oběhl kbelík a musel se s vodou vrátit a dostat ji do týmového kyblíku. To už bylo o trochu složitější, protože jste nemohli běžet jako o život (možná by to tedy šlo, s pár triky), navíc jste se ideálně nesměli o kyblík přizabít a vylít ho, což se nám taky jednou stalo, no a když jste tohle všechno splnili, běžel další člen družstva. To se opakovalo, dokud nebylo v kmenové nádobě na vodu tekutiny dostatek (risky ve kbelíku se opravdu hodily). Samozřejmě jsme naše závodníky nemálo povzbuzovali, ale stejně byly výsledky ne úplně krásné. Po nějakých dvaceti minutách ale i poslední kelímek skončil na svém místě a mohli jsme tedy přistoupit k další části odpolední hry.

Tou byli loďky. Ano, dost lidí čekalo, že kvůli nim půjde někam ke korýtkům, ale to se tak nějak nestalo, skončili jsme nad svahem u jedničky. Že tam žádné lodě být nemůžou? No, tak to byste se divili, jedna z loděk tam byla a vyzívala nás, abychom si do ní dokonce vlezli. Sice by se mohlo zdát, že jako instruktoři budeme mít nepatrně víc rozumu, ale mi to posléze udělali, i když jsme jasně viděli, co se děje s lidmi, kteří na mámení loďky na svahu přistoupí. Ano, ten zbytek se seřadil u lana, na které loďku kdosi přivázal a začali ji tahat a někteří i tlačit. A výsledek byl docela jasný, z toho srázu sjela poměrně snadno. Kdosi to celé ještě tematicky vylepšoval cákající vodou, i když vody jsme dneska viděli už fakt hodně, asi to prý nestačilo. A že by vás nechali důstojně vystoupit? Ale kdepak, vyklápění lidí je přece taková zábava… Následně se role obrátily a taháni byli malí indiáni. Vyklopit se nám je sice úplně nepovedlo, ale že by jeli nějak spořádaně a rovně, to zase ne, stejně by to byla strašná nuda. A vodě rovněž neunikli.

Když si všichni užili tuto kratochvíli, neznamenalo to, že mohli utéct a volat domů, co že se jim to tu vlastně všechno děje. Prý že je lepší podívat se na hřiště, jestli se tam něco nekoná. A tajemství, konalo se. Dva z místních kmenů se měly utkat v naprosto nepostradatelné disciplíně, skákání v pytli. Opět se jednalo o štafetu. Prostě jste v pytli odskákali na určité místo, otočili se, nějak doskákali zpátky, načež pokračoval další člověk. A přesně do této soutěže jsme se poté dostali, zatímco ti, co ji provozovali před tím šli k tak zábavným loďkám. Jak jsme dopadli v tomhle závodě si už ani nevzpomínám, ale zrovna v tomhle případě se výsledky poznávají trochu špatně, když nemáte nejmenší tušení, jaký měly čas skupiny před vámi.

A na závěr sportování se všichni sešli v obrovském kruhu, kde začali provádět nejrůznější taneční kreace. Hudba sice taneční tak úplně nebyla, jenže to nás ještě nikdy nezastavilo a rozhodně jsme s tím neplánovali začínat dnes.

Nakonec se ovšem všichni vyřádili a asi ještě rádi zmizeli v jídelně, kde už vyzývavě voněla večeře. Ta pochopitelně zmizela, protože to se večeřím prostě na táborech stává, byly rozdány léky a poté se, překvapivě, nedělo nic moc. Jistě, vyplnit ten čas nebylo tak složité, vždycky si můžete povídat nebo něco tak, takže to, že na večer nebyl vymyšlený nějaký program asi ani nevadilo. A ano, také můžete třeba do sprchy, což někteří rovněž udělali. Samozřejmě, také můžete rozptylovat Paletu, protože se jinak strašně nudí… Nic ale netrvá věčně, takže zanedlouho přišel čas, aby se opět všichni sešli v jídelně a vychutnali si večerku, i když pod střechou. Byly určeny hlídky, služba byla předána, a pak už nezbylo, než aby se písně a stisk vydal někam tam, kam se běžně vydává.