Tak přišel ten den, na který všichni bezesporu čekali. Ne, nedočkali se lepšího počasí, ale když kolem půl osmé všichni vstávali, nebylo to s deštěm zas tak zlé, kolem šesté hodiny to bylo o dost horší. Ne, že by to sice mnohým lidem pomohlo je uklidnit, ale mohli jsme to alespoň zkusit. A zkusili jsme i probudit tábor budíčkem, což se povedlo, no a pak přišel čas na ranní cesty. Ty se od těch minulých opravdu už nelišily. O rozcvičce jsme si mohli opět nechat leda tak zdát, počasí jí prostě nefandilo, takže poté, co jsme v jídelně namazali pár chlebů a hned je také snědli, už se do jídelny počal trousit i zbytek obyvatel tábora. Hlavní vlna přišla tak nějak, jak chodit má, ale kvůli dešti jich tam bylo víc už před tím. Nevypadalo to ale, že to je nějaký závažný problém, prostě se tak nějak začalo snídat o několik minut dříve. Na tom, kdy snídaně skončí, to ale moc nezměnilo, stejně se to nějak před devátou nestihlo. Ano, léky tomu napomohly, ale asi mělo efekt i to, že se nikomu do toho deště moc nechtělo. Samozřejmě, na chvíli vypadala jídelna skoro, že v ní je klid, ale moc dlouho jí to nevydrželo, protože pořádat nástup kdekoliv jinde by se pravděpodobně nesetkalo s nějakým moc velkým nadšením. Ani na tomto nástupu nemohli chybět bobříci, kterých bylo po včerejšku dost a dost. Rovněž byl vyhlášen výsledek včerejší bodované soutěže. Výsledky se samozřejmě neoznamovaly jen tak, podle nich byly rozděleny korálky, které nakonec skončily na paprscích naprosto úžasného táborového slunce (taková věc z kartonu s dráty místo paprsků). Ani táborová píseň nebyla tento den obyčejná, Fenzik ještě neodjel, takže mu pochopitelně nezbylo, než aby ji na tomto nástupu hrál on. Došlo pochopitelně i na poodhalení programu. A aby to nebylo všechno tak nezábavné, v krabici podmětů a stížností se objevil další dopis od táborového ducha.

Pak, když už si nebylo na nástupu nějak co říct, rozešli se všichni tak nějak po svých. Dost jich z jídelny nechtělo, ale nakonec se z jídelny všichni přesunuly, ale to jen proto, aby mohla začít dopolední hra. Ta hra ovšem nebyla pouze nudným obcházením čtyř nebo pěti stanovišť. Ano, obcházení stanovišť to bylo, ale bylo jich kolem osmnácti. Samozřejmě, díky tomu nemělo absolutně smysl je obcházet po jakýchkoliv smysl dávajících skupinách a táborníci si je procházeli, jak se jim zrovna zachtělo. Stanoviště se zabývala opravdu širokým záběrem činností. Na jednom se poznávaly zvuky zvířat, na dalším jste se snažili shodit lahev míčkem, který kdosi dal do ponožky a celou tu legraci vám nasadil na hlavu, jinde jste si mohli vyzkoušet, jak jste dobří v hledání přesmyček a slov obecně, když vám někdo dá pouze písmena ze slova lokomotiva. Samozřejmě, na klasiky typu poznávání vůní došlo rovněž. A kdo si chtěl hrát, měl také příležitost. Dostal dílce kuličkové dráhy a měl ji tak nějak postavit, aby ideálně fungovala. O tom, jak jsou stanoviště po tábořišti rozmístěna se účastníci na nástupu dokonce i dozvěděli, ale kolik si jich zapamatovali, to je otázka, protože byla skoro všude – v jídelně, v chatkách, na štábu, v týpí, dokonce i v party stanu (konečně šel na něco využít).

Nakonec ale všichni na stanovištích měli věci, bez kterých by stanoviště k ničemu nebylo a děti mohli začít obíhat. A jistě, ony to mile rády učinily.

Jak se jim dařilo na dalších stanovištích, to těžko říct, já tam nebyl, ale určitě je bavila, to by jinak ani nešlo. Kotoul s batohem je určitě rozptýlil. Ale jaké problémy jim bude činit sice ne úplně obyčejná, ale pořád ještě ne až tak podlá, kuličková dráha, to jsem popravdě nečekal. Už jen jim vysvětlit, kudy že ta kulička má padat nebylo tak triviální, jak jsem předpokládal. Ano, spousta těch lidí, u kterých bych čekal, že to půjde bez problémů se na mém stanovišti ani neobjevila, další se sice objevila, ale už myslela na oběd, ale ano, pak byli tací, kteří si to užívali a velmi je to bavilo.

Nejspíš by je obcházení stanovišť bavilo ještě hodně dlouho, ale oběda se stejně nezbavili (ne, že by tu možnost procházení na oběd obětovali asi úplně všichni), takže po nějakém čase, který uplynul nějak až moc podezřele rychle, byl megafonem oznámen oběd. Ten megafon nebylo to dopoledne nic nového, různá stanoviště se jím propagovala docela hodně krát, teď se jen typ hlášení docela změnil. Ač to nebylo něco, co by lidé učinili nějak naprosto nadšeně, nakonec se všechna stanoviště sklidila, utřely se stoly po rozlitých čajích a všichni se nakonec sešli v jídelně k tradičnímu obědu. Tradičně ani instruktoři lžíci nedostali, ale na kvalitu jídla jsme si stěžovat nemohli, ta byla stejně dobrá jako jiné roky, jídelníček už dokonce ani nebyl předvídatelný už na začátku tábora. Jak se to ale stávalo i minulé dny, oběd se nakonec stal něčím, na co šlo pouze vzpomínat. Ne, nikomu to zas tak líto nebylo, to zase ne. A jestli jim bylo líto, když se dozvěděli, že dnes nebudou neklidy? Těžko říct, ale minimálně to mělo dobrý důvod, a to ten, že dnes přijeli lidé s jedním poníkem a jedním větším koněm. Besedu o koních zvládla, aspoň co se vyprávění týče, v jídelně Andrea, ale nějaké věci na prohlížení (koňská hlava, jezdecké vybavení) se také objevily a kolovaly po jídelně. Mezi tím si mohli všichni, kteří o to stáli, vychutnat neopakovatelný pohled z koňského hřbetu. A ne, že by ta kolečka, která absolvovali, byla nějak krátká, šli až kdo ví kam směrem k jezu, a zas zpátky. Samozřejmě, to že bylo kolečko velké bylo na jednu stranu fajn, ale pochopitelně to přinášelo i jisté komplikace, například poměrnou časovou náročnost. Proto proud informací o koních skončil mnohem dřív. Ale Karel s harmonikou atmosféru v jídelně dostatečně zachránil, takže ti, co museli čekat, než se na ně dostane, určitě neprožívali nějakou extrémní nudu. Nakonec se ovšem podařilo skoro nemožné, všichni už na koních jeli a nebylo ani osm večer, vlastně ten časový plán dokonce vyšel. To bylo dobře, protože na odpolední hru jste se zrovna dneska najíst svačiny rozhodně chtěli. Ne, že by to dostali jako nějaké doporučení, ale stejně svačina změnila své stanoviště docela ochotně. Instruktoři poté kamsi zmizeli a mezitím se zbytek dozvěděl o tom, co ještě Navaho provedli. Nejen, že ukradli a rozbili amulet, ale v tom rozbíjení byli nepatrně důslednější, rozbít se jim totiž povedlo i speciální nádobu, ve které byl amulet uchováván a bez které by získání jeho moci bylo značně problematické, až snad nemožné. Samozřejmě, o důležitosti nádoby nevěděli Navaho zhola nic, takže střepy nijak zvlášť nestřežili, a ty se nějakým blíže neurčeným způsobem dostali až ke kmeni Šošonů. Těm ovšem jejich význam už neunikl, takže je nejen zamaskovali v hromadě střepů jiného typu, ale dokonce k nim postavili hlídky. A co že bylo úkolem indiánských bojovníků ze čtyř kmenů? Ano, jistě, ukrást všechny střepy, roztřídit je, nalézt ty správné a ochrannou polystyrenovou vázu ve tvaru krabice opět složit. Tedy, nejdřív dostali zašifrovanou zprávu, která tento příběh o Šošonech a střepech vyprávěla v obrázkovém písmu. A ano, pokud z ní něco chtěli mít, museli ji před tím ještě rozluštit.

Nebýt hlídačů, bylo by to docela jednoduché. Jenže když přidáte nekompromisní šošonské hlídače, rázem se vám z toho stane podnik na hodiny. Ne, jedno, ani dvě chycení Šošony ještě v zásadě nebyl velký problém, jen jste na čelo dostali čárku. Ale jakmile vás chytli potřetí, nemohli jste se divit, že se po pár chviličkách na vás vrhla krutá skupinka šošonských dozorců, kteří vás vcelku efektivně přepravili do zajateckého tábora. Jistě, za splnění nejrůznějších úkolů existovala šance, že se snad i dostanete ven, ale zadarmo to rozhodně nebylo. Samozřejmě, Denisu nejspíš jako bachaře v táboře leckdo poznal, ale ne, že by to nějak pomohlo. Nejspíš byla asi dost krutá, protože aspoň někteří udělali cokoliv, aby se chycení vyhnuli, a to včetně dobrovolného pádu na zem a proplazení se do jídelny, kam se měly střepy nosit, a kam Šošoni už vejít nemohli. Kbelíky se střepy byly po tábořišti všude možně – před jídelnou, u štábu, na hřišti a nejspíš ještě někde, protože do jídelny se snažilo se střepy dostat spoustu lidí. Mnohým se to dokonce podařilo bez toho, aby byli chyceni, i když spoustě se to naopak nepovedlo a na nějaké části cesty se jim hlídkám vyhnout nepovedlo, protože ty byly pochopitelně rovněž všude, dost často u kyblíků se střepy. Ale vzhledem k tomu, že ze zajatců po nějaké době vznikal opět problém v podobě zlodějů střepů, těch muselo nakonec začít logicky ubývat a snaha o rozptýlení, která byla někdy i dost tvrdá, na tom mnohé nezměnila. Nakonec byly střepy tedy ukradeny (ano, jistě, kmeny z hor na ně čistě technicky asi měli větší právo, ale neříkejte jim to), roztříděny a ochranný kontejner byl složen.

Po takové herní námaze musela pochopitelně přijít na řadu večeře. Tu všichni nadšeně přivítali a vrhnuli se na ni. To, že si s ní nehráli bylo jedině dobře, protože to nebylo všechno, co se dnes mělo dít. To, že se počasí poměrně umoudřilo – během jízd na koních už jen mrholilo, kolem čtvrté přestalo pršet docela, bylo také dobře, protože ani večerní hra, která začala po nějaké době, neměla být uvnitř. Nějak se totiž rozkřiklo, že by Šošoni mohli mít ponětí o tom, kudy se dostat do kraje obývaného kmenem Navaho. A samozřejmě, že tam se kmeny nutně potřebovaly dostat.

A tak se celý tábor dozvěděl, že pokud překonají kruté stezky, možná naleznou Šošony, kteří jim, snad, o umístění Navaho něco řeknou. Ne, samozřejmě, zadarmo to nebude, ale to nebylo ani třeba zdůrazňovat. První překážkou byly klády u záchodů, které, i když měly zmizet už v pondělí, stále byly na svém místě, ale teď se docela hodily. A za nimi? Starý indián, který sice asi něco věděl, ale dělit se mu o znalosti moc nechtělo. Po nějakém tom dohadování o tom, co to tady jako že dělají a jak to, že ještě nespí dostali malí indiáni hádanku. Její uhodnutí jim v zásadě nedělalo problém. Za jejich snahu o namáhání mozkových závitů dostali papírek s hádankou, takže se pak už nemohla opakovat a doporučení, že když ten papírek ukážou velkému náčelníkovi, možná se s nimi bude aspoň bavit, protože jenom on možná něco vážně ví. Skupinky se u tohoto stanoviště nakonec úspěšně vystřídaly, ale tím jejich cesta neskončila. Po relativně nezajímavých kládách následoval ještě žebřík zavěšený mezi stromy s nepostradatelným milovníkem hádanek, no a třetího našli, když zdolali dráhu složenou z laviček a podobných legrací.  A pro ty, kteří to už všechno obešli bylo v jídelně připraveno čtení knihy Škola malého stromu. Janča to četla fakt hodně dobře.

Když do jídelny přišli všichni, objevil se tam Ben v roli nejvyššího náčelníka a začal se zajímat, co že tam dělá taková spousta lidí. Jistě, chtěli informace o Navaho, ideálně o amuletu, ale s tím měli smůlu úplně. Jejich úspěchy v luštění hádanek ho příliš neudivily, vždyť přece ty hádanky byly skoro triviální, takže jim radši položil jednu sám. Ta jim zabrala nepatrně delší dobu (ne, tím že na chvíli vypadl při jakési bouřce proud a v celém tábořišti nastala tma to asi vážně nebylo), ale moc dlouho se zmást nenechali a správnou odpověď dostal. Na to jim přislíbil, že zítra ráno dostanou všechno – mapy, instrukce, a vůbec, aby se za těmi Navaho dostali, když po nich tak touží. To už ale bylo opravdu pozdě, takže nastal čas na další z večerek. Ta dnešní už se konečně nemusela konat pod střechou a všichni se přemístili před jídelnu. Tam se vytvořilo něco kruhovitého, předala se služba a váček, určily se hlídky, a pak se píseň vydala na svou cestu. I stisk docela prošel, jak měl, takže odchodu do postelí už nic nebránilo.