Ráno slibovalo, že pršet dnes rozhodně nebude. Budíček stál opravdu za to, protože přece jen se vám tak často nestane, aby chatky obíhala parta s kytarou a kombem, došlo i na zpěv nějaké té písně. Pak už jsme se všichni mohli pustit do běžných ranních činností, které jsou zmíněny v předchozích kronikách.
Po snídani byl nástup, kde se zpívala táborovka, zařvaly pokřiky hracích družinek a i na rozdělení bobříků došlo. Každý taky obdržel šerpu, na kterou se bobříky připínaly. Táborníci se také dozvěděli, že mají přijet dva televizní štáby. Ten z ČT 2 zatím nepřijel, ale štáb z Déčka už na místo dorazil a plánoval natočit reportáž do zpráviček.
Poté už žádná podstatná informace snad nechyběla a mohlo se přejít k vysvětlování programu.
První část nebyla nic těžkého. Když už všichni byli kadeti, nic v zásadě nebránilo odletu na planetu Mazec, trajektorii profesor spočítat prý stihl. Tak se tedy po nutném oblečení (hlavně pevné boty – tentokrát dávalo smysl, aby si je vzal fakt každý, nejen účastníci) všichni začali sáčkovat do rakety, kterou představovalo týpí. Nezdá se to, ale bylo na to dokonce dost velké. Ano, žádné pohodlí nebylo, jestli jste měli půl metru prostoru, mohli jste se radovat, ale při rychlostech profesorova prototypu (warp pohon ze Star Treku je proti tomu šnek) to vážně nevadilo. Když už jsme se do rakety všichni zdárně naskládali, bylo potřeba říci zaklínadlo, které pomohlo raketě vzlétnout.
Aby let vypadal názorněji, efekt doplňovala nějaká povlávající plachta.
Pak chvíli trvalo, než se nám z ní podařilo vymotat, ale i to se nakonec zvládlo.
Po výstupu na cílové planetě se objevila nějaká nic nechápající čtyřka, která společně s Mazlem objasnila nějaké informace o tamních obyvatelích Prý je Rufus (pomocník zlého Pepého) proklel strašnou kletbou, jejímž efektem bylo zmizení nějakých částí těl obyvatel, ale ten fázový posun, nebo co se vztahoval i na předměty, které měly tu smůlu, že zrovna na planetě byly. Obyvatelé se také zanedlouho ukázali a celkem pochopitelně začali z jejich trápení obviňovat pozemšťany. Po nějakém tom dohadování je profesor a Mazel (čtyřka možná nepatrně pomohla rovněž) dokázali přesvědčit o jejich omylu a nabídli pomoc.
Výsledkem této nabídky byla další hra po stanovištích, tentokrát ale byly jen čtyři.
Prvním úkolem bylo vydrápat se do prudkého kopce, kde skupina dostala hádanku, kterou když dobře vyřešila obdržela obálku. Co v ní bylo zatím nevěděli, protože museli obálky získat čtyři a teprve pak mohli všechny otevřít. Musím říct, že na tomto stanovišti se docela zdrželi, protože zdolat kopec nebylo vůbec jednoduché. Pak bylo potřeba přesunout se k jídelně a vyrobit klasickou postavičku člověka, u skladu pro změnu v pilinách hledali části těl panenky a dávali ji dohromady, no a v jídelně se pokoušeli hledat poloviny věcí a dávat je zpátky tak, jak asi patří a nesmělo chybět ani jejich správné pojmenování. Aby vše nebylo tak jednoduché, potulovali se kolem jacísi trolové, kteří neměli na práci nic jiného, než trolit. Jak jsem již zmínila, stanovišť bylo více, takže na každém z nich dostali další hádanky a za jejich správné vyřešení další obálky.
Pak přišel na řadu zasloužený oběd a po něm velmi oblíbené neklidy, Ty byly stejné jako v minulých letech.
Po nich musel zákonitě zase následovat nástup, na kterém účastníci mohli už konečně zjistit, co je v obálkách, které dostali při dopolední hře.
Každá z obálek skrývala papír s určitou posloupností písmen. Ano, teoreticky to mohlo být cokoliv, brzy se však přišlo na to, že to asi budou přesmyčky slov zaklínadla, které má vrátit obyvatelům planety jejich podobu a vůbec planetu učinit trochu normálnější. Přesmičky bylo potřebné vyluštit a slova seřadit tak, aby se plus minus rýmovala. To se nakonec všem družinkám povedlo, takže už zbývalo jen vyzkoušet, jestli zaklínadlo bude fungovat, jak má. Pouhé jeho vyslovení nestačilo, ale když k němu přidali ještě figurky vymodelované dopoledne, kletba byla úspěšně prolomena.
Poté se většina obyvatel vytratila asi slavit naše vítězství, ale přece jen zbyl jeden, který nám sdělil nějaké informace o dalším možném pobytu Kinga. vzpomněl na jméno planety Tetris. Cestovní horečku ale nepatrně ochladil Mazel, když připomněl jakousi příliš silnou gravitaci na planetě, takže raketou se tam prý dostat nedalo (obří údiv je sice na místě, jenže je k ničemu), takže bylo třeba vymyslet alternativní způsoby dopravy. A že jich bylo.
Mohli jsme je poznat celkem za chvíli. Naše skupina nejprve vyzkoušela plavbu lodí, což jako zas až tak špatný způsob nevypadá (nepočítáme-li komplikace s vakuem a dostupností řek), potom jsme dorazili na místo, kde se nás snažili přesvědčit, že by to snad šlo skákáním přes švihadlo (moc ale neuspěli). Docela dobrý způsob (mít tak hodně lidí) mohlo být použití zahradnických koleček (jeden se vezl, další mu dělal motor), minimálně to všechny docela zabavilo a problémy s letem těch strojů nikdo nerozebíral. Samozřejmě, že jako předposlední možnost musela být chůze kopci a lesem k tomu, ještě zábavnější než dopoledne. Když ji aspoň u nás všichni úspěšně zvládli (zbytek družin to dal taky, ale Jíťa si zacvičila asi víc, než čekala), přišlo na řadu poslední stanoviště, kde se testovala chůze na chůdách, které byly představovány pařezy s přidělaným provázkem. Bohužel pro všechny putující, cesta na Tetris je dlouhá a spletitá, takže ani celá odpolední hra k dosažení cíle nestačila. To ale nikomu nevadilo, protože byl čas na večeři.
Po ní už byl jen volný program, večerka a spánek.