A i když to může být trochu překvapující, i tento den přišlo ráno. A nebylo to ráno jen tak obyčejné, bylo to ráno ryze středeční. No dobře, víc, než dnem v týdnu asi zaujalo to ráno tím, že už nepršelo. A mělo i další zvláštnost, v půl osmé ještě nikdo nikoho nebudil, to přišlo až v osm.

Pak tak nějak přišlo to, co se na táboře dělo každé ráno – pobíhání, hledání oblečení a takové legrácky. Dnes jich bylo o něco víc, bylo třeba zkontrolovat, jestli mají všichni správně sbalený batoh na cestu. Nemělo toho v něm být moc, jen nějaká pláštěnka, pití, možná náhradní ponožky a svačina, která v něm ale ráno samozřejmě ještě být nemohla. Už před snídaní si mnozí všimli, že ani ráno nějak ta elektřina nefunguje. No dobře, nešla světla a podobné detaily, ale mělo to i vážnější následky. Čerpadla, která doplňovala vodu do nádrží, odkud pak tekla do kohoutků pochopitelně také nefungovala, takže nějaké napouštění vody do láhví na cestu nepřipadalo v úvahu. S tím se ale tak nějak počítalo a po snídani, která jinak probíhala poměrně normálně, si všichni rozebrali vodu balenou, někteří dostali i láhev s něčím sladkým. A samozřejmě odcházeli se svačinami. Nástup se ještě konal poměrně normální. Přišel na něj náčelník, aby nám sdělil, že dobře, mapy si zasloužíme, ale z důvodů bezpečnosti, nebo tak nějak, nemá cenu, aby všichni chodili stejnou trasou. Na to byly oznámeny puťákové skupiny. Nějaké zvláštní nadšení nebo rozhořčení spíš nevzniklo, takže už někdy uprostřed pokřiků, které tím byly tak nějak docela brutálně narušeny, se první skupina měla přesunout k brance, kde začínala její trasa. První část druhé skupiny odjela zanedlouho s Martinem do Maršova. Druhá část této skupiny ale na Martina nechtěla z nějakých důvodů čekat v táboře a hlavní bránou mu vyšli naproti. Jak puťák viděli účastníci, to těžko  říct, kroniky z pohledu účastníků bohužel nejsou, takže následující řádky jsou čistě z hlediska někoho, kdo za nimi tak nějak šel a pozoroval je. Do dodávky jsme se samozřejmě nakonec všichni dostali i přes trochu chaotický začátek cesty, takže mizení na počátek naší trasy už mohlo vesele začít.

Po nějaké chvíli v Martinově dodávce jsme úspěšně dorazili do Maršova, kde měla naše cesta začínat. Poté jsme ještě chvíli šli všichni spolu, Martin až k totemu, nebo co to bylo, nezajel. Poté, co se nám tam podařilo dojít, dostali putovníci popis a vyrazili. Pokud by v jejich skupině nebyla hromada o dost lépe vidících lidí, byl by jim popis v zásadě k ničemu, protože už na začátku je nutil najít červenou turistickou značku. Nebylo to ale asi tak jednoduché, jak se ten popis tvářil, chvíli jim zabralo, než se na tu cestu vydali nějak vážněji. A my je z povzdálí následovali. Samozřejmě, při tom jsme rozebírali všechno možné i nemožné. Nějak vážněji se po cestě neztráceli, jen svačících míst měli víc než dost, takže, když jsme po tak dvou, třech hodinách dorazili do altánu, kde jejich popis končil (před tím málem zašli na soukromý pozemek), svačiny už skoro neměli. To ale zas tolik nevadilo, povídat si v altánu můžete i tak, což jsme také udělali. První skupina se nějak prý měla dostat do stejného altánu, takže se David pokoušel zjistit, kde jsou, že bychom šli do tábořiště společně. To se ale nepodařilo, takže jsme se tam vydali sami. Cesta nebyla ani tak strašně mokrá jako včera, to prý už stačilo projít ze začátku loukou a hned jste měli promočené úplně všechno. Ano, bláto jsme na ní samozřejmě potkali, ale báli jsme se toho tedy víc. I poslední kus cesty do tábora jsme úspěšně zvládli a vynořili se u záchodů. V tábořišti jsme sice nebyli vysloveně pozdě, ale poslední už ano, inu, to byl ten altán…

Naštěstí se po návratu ukázalo, že elektrický proud už zas v tábořišti máme. To bylo dobře. Jistě, kuchyni by to úplně nerozbilo, ale komplikace by to bezesporu přineslo.

Do večeře byl docela klid a nic moc se nedělo, všichni spíš relaxovali, bavili se, vytvářely se všelijaké diskusní skupinky, a vůbec si všichni to volno docela užívali. A užívali si ho dál a dál, než přišla na řadu večeře. Neodradili je od ní ani nanuky, které se rozdávaly někdy kolem svačiny, kterou jsme dokonce i my stihli. Ta tak nějak proběhla, v zásadě asi tak, jako každá jiná večeře, jestli došlo na příbory, tak to bylo poprvé a naposledy, a i léky doputovaly na svá místa. Poté přišel na řadu táborový oheň. Sice to byl takový ten uprostřed týdne, takže žádná světla nebyla, ale za to byla jakási vonná esence, snad máta, se kterou se každý velmi důvěrně seznámil, když kolem něj s tou věcí procházeli. Jinak se u táboráku zpívalo, což asi nikoho nepřekvapí, a také každý něco málo pověděl o svém putování. O tom, co tu dělali, vyprávěli i ti, kteří v tábořišti zůstali a hlídali ho. Ukázalo se, že klády pořád nikdo neodvezl, ale už nás naštvaly tolik, že je aspoň lidé, co na to konečně měli nějakou příležitost a sílu, daly někam stranou. Nakonec ale něco dodal opravdu každý, a i čas už docela pokročil, takže se opět kolem ohně utvořil kruh, služba předala žezlo buzení a utírání stolů dál a večerka mohla konečně zaznít. Stejně, ty kolem táborových ohňů jsou něčím speciální…