Tak tedy tohoto dne přišel zázrak. Ano, i čtvrtek, ale mnohem zajímavější bylo slunce usmívající se na tábor svým tak typickým svitem. A to, že amulet pořád získán nebyl už mu nejspíš vůbec nevadilo. Možná i proto budíček v klasickou půl osmou, o který se tentokrát postarala sedmička, vůbec nikoho nevyděsil. O moc víc se vstávání asi neholdovalo, ale nějaká změna k lepšímu tam asi zjistit šla. Došlo i na rozcvičku, kterou si vzal Honza. Potom, co si rozcvičku docela užili, mohli konečně na snídani, čehož pochopitelně okamžitě využili. Tam je zcela logicky uvítalo jídlo a další podobné úžasné věci, třeba jako pití. Moc dobře věděli, co se s takovými věcmi dělá, takže zanedlouho na tácech nezbylo zhola nic. Poté už mohl přijít na řadu nástup. Na něm se nejen četl další vzkaz z kouzelné krabice, zpívala se táborovka a řvaly se pokřiky, ale také se objevil jeden vážný problém, bílí lovci prý totálně zdecimovali populaci bizonů, což samozřejmě byl z hlediska uživení kmenů fatální problém. Padly samozřejmě návrhy potravu získat u sousedů, ale to nebyla věc, která se měla uskutečnit. Prý aspoň divoká prasata ještě nikdo pozabíjet nestihl. Kruhem dětí tedy putovala kraví hlava jako důkaz existence těchto zvířat, a nakonec bylo rozhodnuto, že se indiánské kmeny vydají na lov.
Takový lov ale není žádná legrace. Než vůbec začne, musí se zařídit hromada věcí. To byla pochopitelně vynikající příležitost pro jednu z mnoha dnešních her. Kmeny počaly, jako už tolikrát, obcházet stanoviště, na kterých plnili nejrůznější úkoly. Na jednom se všichni nechali pomalovat válečnými barvami. Když měli tohle hotové, mohli zamířit k jídelně, kde museli dokázat, jak jsou dobří v odhadech vzdáleností, objemů a směrů. K tomu velice dobře posloužil metr a hrneček s ryskami. Co se vzdáleností týče, někteří byli fakt dobří, odhady se lišili jen o pár centimetrů. Samozřejmě, aby se to tak nějak vyvážilo, existovaly i opačné extrémy, ale ani ti nebyly absolutně vedle. I odhad objemu šel jak komu. Odhady směru byly asi nejjednodušší věcí, co na tomto stanovišti museli dělat. Naštěstí se nikdo nedivil, jak moderní pomůcky k určování směru mají indiáni k dispozici. Jednalo se o čtyři věci vydávající různý tón, které jste mohli dát v zásadě kam jste chtěli. A jak že jste je donutili ten zvuk vydávat? Ano, samozřejmě, dálkovým ovládáním.
Na dalším stanovišti si indiáni zas mohli vyzkoušet poznat stopu, protože stopování je věc, které se při lovu nejspíš nevyhnete, tedy pokud ho myslíte aspoň trochu vážně. A samozřejmě, když už to zvíře dokážete vystopovat, nějaký způsob, jak ho ulovit, by rovněž nebyl k zahození. Proto se na posledním ze stanovišť mohli trochu potrénovat ve střelbě z luku. Ne, žádný karambol jako na hraničářském táboře nenastal. Jak tak obíhali všechna stanoviště, vynořilo se ještě jedno překvapení v podobě divočáka, kterého se prý podařilo lovcům již ulovit a oni si ho moli zkusit potěžkat. Ano, samozřejmě, to že to byl Ben, to došlo asi skoro každému, ale stejně je to docela rozptýlilo.
Obejít tato stanoviště ovšem nezabere tolik času, takže zanedlouho už skoro nikdo nevěděl, co s časem. To byl pochopitelně stav, který nemohl zůstat nějak zvlášť dlouho. Tak teda byli všichni svoláni před jídelnu, kde byla oznámena další část dopoledního programu. Je prý sice fajn, že mají znalosti a schopnosti potřebné k lovu, ale když nemají sebemenší tušení, kde s hledáním cíle začít, stejně by jim mohlo zabrat příliš dlouho. Někdo už souřadnice divočáka znal a byl dokonce ochoten se s nimi podělit. Tedy, pouze za určitých podmínek. Tak tedy začala hra, při níž byl od každého kmene vybrán zástupce, který u stolu před jídelnou hodil kostkou, figurka představující daný kmen se na herním plánu posunula o příslušný počet políček (náhodou i dopředu) a posléze na družinu čekal úkol. Ty byly všelijaké – najít ve sbírce kostí divočákův zub, postavit stan, poznat stopy zvířat, válet sudy, no prostě to bylo všechno možné. Samozřejmě, zástupce týmu nemohl znovu házet kostkou do té doby, než byl jím přinesený úkol úspěšně splněn. Těžko říct, jak se to stalo, ale našemu týmu se podařilo do cíle herního plánu dorazit jako prvním. Jistě, asi to bylo trochu o štěstí, ale to tady neznamenalo určitě všechno. Z vítězství zrovna u téhle hry žádné body do celotáborového bodování nebyly, jen jsme konečně zjistili, kde budou dokonce dva divočáci. Světe div se, bylo to na hřišti.
Proto se tam pochopitelně zanedlouho přesunul celý tábor a celkem spořádaně se rozestavil v kruhu kolem hřiště. A tam uprostřed, radši ještě přivázaní na laně, skutečně byli (no dobře, byl to David Fráňa ještě s někým). Pochopitelně, jen tam nestáli jako solné sloupy a svá teritoria bránili. Jenže když máte rolničku, jaksi o vás všichni ví a není zas takový problém vás obejít. A jak že probíhal samotný lov? Inu, prý ke zdolání divočáků bude stačit ukrást jim jejich štětiny, které v této hře představovaly špejle. Ty byly navíc ještě docela příhodně u středového sloupu, ke kterému se stačilo pouze dostat a jednu prostě vzít. Pochopitelně, když jste si nedali pozor, mohl vás divočák dostat a vy se museli vrátit, ale jinak vám o moc víc nebezpečí nehrozilo. Aby ale hra neskončila během pěti minut, byli malí lovci vysíláni pro štětiny jednotlivě. To zapříčinilo natažení celé hry, což bylo dobře, protože takhle alespoň poměrně hezky vystačila do doby, kdy už byl oběd docela žádoucí. Na jejím konci byla pochopitelně ukořistěna poslední ze štětin a divočáci byli tímto poraženi a hostina mohla začít.
No dobře, zatím začal pouze oběd, ale i to se počítá. Co k němu bylo, to opravdu už těžko říct, ale rozhodně to jídlo bylo fajn. Tohle poledne se neděla žádná překvapení. Strávníci se najedli, napili, načež se tak nějak počali scházet u nástěnky s neklidy. Když se jim podařil najít zrovna ten jejich kolíček, čemuž napomáhal jak braillský, tak černo tiskový popisek, mohli ho konečně dát tam, kam se jim zrovna chtělo. A potom, samozřejmě, vyšli ven, možná si počkali před jídelnou na zdravotníka, a pak měli hold klid.
Kolem druhé byl tento klid ale přerušen. Ale nebylo to zas tak zlé přerušení, to jenom začaly neklidy. Jenže, bohužel, skončily až moc rychle, no a už tu byli všichni na svačině..
Samotná svačina pochopitelně zmizela docela rychle a efektivně, ale to tady už nemohlo vůbec nikoho překvapit. Po ní byl svolán další z nepočítaných nástupů před jídelnou. Na něm se počalo řešit, jak se dostat na hostinu. Ukázalo se, že ji sice pořádají nějací bílí obyvatelé kontinentu, ale zadarmo prý nic nedají. Naštěstí existoval způsob, jak se dostat k penězům. Nebyl jednoduchý, nebyl okamžitý, ale byl tu. Spočíval ve směnném obchodě. Když se vám podařilo směnit kukuřici za fazole, ty jste mohli směnit za dýni, no a tu konečně za tabák, o který tu měl skutečně zájem někdo solventní. Ano, jistě, něco za tu kukuřici museli dát, ale co to bylo… Nechat ten úkol jenom takhle, měli by to hned. Proto to tak snadné nebylo. Po tábořišti se nemohli potloukat tak, jak se jim zrovna zachtělo, ale museli využívat služeb dostavníkových linek, které se, docela příhodně, na něm začaly pohybovat. Už jen pochopit jejich systém asi nebylo nic moc jednoduchého. Docela se hodilo, že podlážka u jídelny má dva konce, které jsou dokonce na těch správných místech. Od jednoho konce jste se mohli dostat ke štábu a ke skladu, z toho druhého zas k chatce číslo šest a jedna. Samozřejmě, mezi těmito uzly jste pěšky rovněž nemohli, na to tady byla pátá dostavníková linka. To, kde sídlí ten či onen indián směňující plodiny se nevědělo, respektive programový tým to jistě věděl, jen to nikomu neřekli. Prvním úkolem tedy bylo zjistit, kdo se kde nachází, takže ze začátku hry neměly dostavníky o cestující nouzi. Služby dostavníků byly dokonce zadarmo, jen jste ho museli stihnout a chytit se do vláčku, než vám ujel, což se pár lidem samozřejmě stalo. Nějaký fixní jízdní řád neexistoval, dostavníky jezdily, jak to zrovna vycházelo a na celé to hemžení dohlížel přednosta hlavního nádraží u podlážek. Ani ten neměl práce zrovna málo, protože lidí, kteří si chtěli zkrátit čekání na dostavník tím, že by tam prostě došli, nebylo úplně pár, takže lidí na kolejích a podobných provoz zdržujících událostí bylo docela hodně. Dostavníky vydávaly pochopitelně nejrůznější zvuky. Takové to klasické napodobování vlaku i s houkáním, David zas pouštěl hlášky z metra včetně té o rouškách, a vůbec to byla docela zábava.
Někteří lidé stihli směnit kukuřici dokonce několikrát, ale neznamenalo to automaticky, že by na konci hry měli víc peněz, protože nikdo neřekl, kolik ten tabák stojí a cena si dělala, co se jí zrovna zachtělo. Po pár hodinách ale měli peníze už v zásadě všichni a stejně už začal vznikat nepatrně chaos v tom, kdo může ještě dostat kolik plodin na první výměnu, takže aby se výměnný obchod úplně nerozpadl, bylo stejně jednodušší hru ukončit. Navíc už se pomalu stejně blížil začátek restaurace. Tam se nakonec všichni dostali, i když, tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Před restaurací byla skupinka vyhazovačů, kteří bedlivě kontrolovali, jestli tam někdo nepašuje něco, co by zrovna neměl. Pochopitelně se takoví jedinci nenašli, ale hlídat se to muselo. O něco větší šanci na nějaký zisk mělo kasino, ale zas o tolik asi ne. Mělo totiž jeden zásadní problém. Mohli jste pochopitelně do hry v kostky, skořápek nebo oka bere vsadit své peníze, ale když jste vyhráli, na nějaké znásobení svého vkladu jste se opravdu těšit nemohli, kasino začínalo totiž úplně bez peněz. Že to může působit trochu nedůvěryhodně a podivně? Inu, i to se na táborech stává. Ale pár lidí se u herních stolků dokonce stavilo. Ano, spousta se tam pak zdržela a povídala si, třeba Klára s kámoškami ale nám to tak nějak nevadilo, aspoň bylo co dělat. Ale nejen v kasinu mohli návštěvníci restaurace své už potom naprosto neužitečné peníze (ani Cash Readerem poznat nejdou) utratit, když přejíst se letos úplně nešlo, protože volný výběr jídel letos nebyl, jenom dvě menu, ze kterých jste si mohli vybrat, nebo, když jste byli dobří, si dát maximálně obě. U skladu se otevřelo výdejní okýnko, prý ho vlastnil nějaký Vietnamec a nabízela se tam nepřeberná spousta sladkostí a podobných úžasných věcí, které se prostě vykoupit musely. I proto kasino posléze ztratilo smysl a zmizelo s hvězdným ziskem přesně sto táborových korun. Při diskotéce, kterou začal kolem osmé DJ Slepjamín (když už na Bena tuhle přezdívku kdosi vynesl na Facebooku u nějakých fotek, nemá ji smysl tajit, prostě školní přezdívka, která s vámi zůstane) už by do kasina nepřišel vážně nikdo.
Diskotéka začala přesně podle plánu, Spotify byla velice užitečná věc. Ale jen do doby po třetí písničce, kdy se táborová Wi-Fi síť stala ne úplně spolehlivou. No dobře, úplně se na ten večer odmlčela. To samozřejmě znamenalo konec písniček na přání a podobných vychytávek, ale konec diskotéky to samozřejmě nebyl, stažených písní měl Ben dost a dost, i když vybírání mezi nimi už nebyl tak jednoduchý úkol – elektro-swing by prý nikoho nezaujal. Ale nadšení z tance bylo dostatečné a všichni si to užívali, taneční kroužky se tvořily a zanikaly, a vůbec tam byla skvělá nálada. Vydrželo to dokonce do deseti, kdy musel pustit poslední písničku, noční klid hold neoblafnete. Stalo se tak a na hřiště přišli i ti, které diskotéka úplně nenadchla (bylo to i pár lidí, které výběr songů donutil odejít a pouštět si cosi v chatce), aby se sešli při večerce. Ta už probíhala poměrně poklidně, mnoho chatek na předání služby nezbývalo (nakonec tu službu dostala osmička) a nebylo jinak moc co řešit, asi jen spát.