Ráno slunce svítilo a na nějaký déšť to nevypadalo. Ano, bylo nutné vstávat někdy mezi sedmou a za deset minut půl osmou, aby se všechno stihlo, ale co bychom pro puťák neudělali. Mimo trochu jiný čas se však nic nenormálního ráno nedělo. Jen bylo potřeba ještě zkontrolovat, jestli je ve všech batozích nějaké pití, věci na koupaliště a svačina. Po snídani tedy kontroly začaly ve velkém. Pravda, hledání svačin nebylo někdy úplně snadné, ani sepsané seznamy nebyly někdy moc přívětivé k tomu, kdo podle nich nakupoval (to jsme se dozvěděli už na poradě), všechno nakonec ale sedělo. Nástup se kvůli časovým omezením nekonal, za to se v půl deváté první skupina vydala dodávkou do Bítýšky. Odchod dalších skupin, které šly pěšky, následoval za několik málo minut. Jedna došla až do cíle, tu druhou, ve které jsem šel, Martin naložil, když se vracel pro zbytek lidí a skupina chodců byla někde za jezem. Po příchodu se ukázal menší problém s informacemi, které dostal zaplacený řidič, prý se domníval, že je obyčejný posilový spoj, takže ho nepatrně udivilo, když byl přesvědčen, aby zastavil u továrny a do autobusu se mu nahrnulo tolik lidí s průkazkami ZTP/P. Naštěstí se to povedlo, přesto, že nějaké další pasažéry už stihl naložit na zastávce, kde si myslel, že má stavět a kde staví normální autobusy. Kromě tohoto nedorozumění pokračovala cesta do Kuřimi docela poklidně. První skupina putujících vystoupila u zámku, s tou jsem vystoupil i já. Další vystupovala u nádraží a zbylé dvě u nemocnice.

Na počátku cesta spíš připomínala libovolnou procházku po městě, na nějaké oddělování vedoucích a instruktorů se moc nehrálo. Pravda, bylo nutné přejít docela ošklivou silnici, takže smysl v takovém uspořádání asi i byl. Poté jsme se rozdělili a šlo se víceméně tak, jako každý rok. S trasou problém neměli, docela nejspíš pomohl Tom Leskovec. Aby ta délka cesty byla něčím nahrazena, objevily se úkoly, které museli učňové splnit. Měli si zazpívat táborovku, vyjmenovat mistry, které potkali v sobotu, vymyslet nějaký způsob, jak cestu prezentovat u táboráku a určitě ještě něco bylo. Za každý splněný (nakonec i nesplněný) dostali část mapy, na jejíž druhé straně byly prezentovány Morgarathovy bitevní plány. Jak se k nim hraničářský sbor dostal? Naštěstí jsme tuhle otázku nemuseli řešit, asi by to nebylo nic moc hezkého.

Cesta neměřila ani tři kilometry, takže na konec jsme dorazili poměrně rychle. Abychom na koupališti nebyli tak brzy, ještě jsme na nějaké trávě jen tak povídali, doplňovali lahve s pitím) a vůbec jsme tak nějak zabíjeli čas. K tomuto účelu rozhodně přispěla i návštěva Kauflandu, kde se hlavně kupovaly nanuky. Poté už by se nějaké zdržování ovšem vymýšlelo docela špatně, takže přišel čas na vstup do koupacího ráje. Platit už jsme nemuseli, lístky zařídil Martin před tím, když se mu povedlo sehnat všechny průkazky, které k tomu potřeboval (včetně některých od instruktorů, všechny, jak to pak vypadalo, neměl). Na koupališti jsme už první nebyli, před námi už dorazila 1. puťáková skupina s Benem, Ondrou a podobně smýšlejícími lidmi. Naše, označená číslem 2, našla místo, kde byly batohy zbytku (zbytek jako takový byl ve vodě), převlékla se do plavek a počalo se s vymýšlením, jak se dostat do vody. To se nakonec povedlo i mně. Chvíli se tam dělaly obvyklé vodní hrádky, pak ale většina lidí někam zmizela. A to se vám z bazénu nedostává zrovna nejlíp. Po nějaké době a vyjití ven se někdo ochotný ale našel. Zbytek dorazil už předtím, takže se skupinky sedící na suchu mohly vesele měnit. Někde v té době byly ještě zakoupeny nanuky a ano, i na jejich rozdávání došlo. Poté jsem se podruhé vydal do vody, tentokrát s Davidem a dalšími, i na jednu skluzavku došlo. Poté jsme jen s Evčou a Verčou seděli ve vodě, a tak nějak nám bylo fajn. Ale to věčně nevydrželo. Přesto, že voda byla docela příjemná, po nějaké době v ní začala být zima. Ani tentokrát nebylo úplně přímočaré dostat se na deku, někdo ovšem nakonec pomohl. To už byly čtyři hodiny, takže další chození do vody nemělo moc smysl. Tak jsme jen usychali, pár minut před pátou zašli do sprchy (v tomhle počasí to bylo fakt dobře, i když tekla jen studená) a poté jsme koupaliště opustili.

Zpáteční cesta autobusem už žádná velká překvapení neskýtala. Autobus už přijel správně a vysadil nás tam, kde jsme chtěli. Velká skupina lidí odjela s Martinem do tábořiště, někdo, včetně mě usoudil, že přece nejsme nějaké princezny a vydali jsme se pěšky. Martin nás potkal až pár metrů od tábořiště (snad už bylo vidět týpí), které už jsme došli. V tábořišti už tou dobou probíhalo rozdávání guláše do ešusů. Aby to bylo ještě ozvláštněno víc, vydával se venku. Děti docela ešusy měly, horší to už bylo s instruktory, kteří je, až na čestnou výjimku v podobě Honzova ešusu, nepovažovali za tak důležitý předmět, aby se je vyplatilo vůbec vzít. Nejdřív to vypadalo mírně problematicky, na talíř jsme večeři však dostali. Ano, o dost hůř se nesla do jídelny, zvládlo se to však. Poté, co guláš zmizel z tohoto světa, přišel na pořad dne večerní táborový oheň. Prvním bodem programu byl zvědavý Halt, kterého moc zajímalo, jakou že zprávu to učni během svého putování složili. Učňové ho velmi zklamali. Buď mu řekli jeden z úkolů (minimálně se tedy ukázalo, že byly mezi skupinami podobné, ne stejné), nebo dostal přiznání, že se nikdo neobtěžoval zprávu složit a přečíst, o zapamatování nemluvě. Nějak to přešel a aspoň začal vyzvídat, jak na puťáku bylo. To už z účastníků dostal, často docela ochotně. Velmi často však byly nejlepší zážitky dne z koupaliště. Když se i tohle vyřešilo, včetně toho, že třetí a čtvrtou skupinu nějakým nepochopitelným způsobem potkali nějací kalkarové, se kterými prý proběhla nějaká bitka (samozřejmě pro kalkary dopadnuvší špatně), nastal už čas na večerku a s ní spojené rituály.