Ráno všechny účastníky potěšilo docela pěkné počasí, takže v půl osmé už obyvatelé chatky číslo 7 obcházeli zbytek chatek a budili ty, kteří v nich spali. Docela se jim to dařilo, takže za pár chvil už zbytek pobíhal od záchodům ke korýtkům na opačném konci tábořiště. Posléze se většina lidí sešla na hřišti k ranní rozcvičce, která se odbyla poměrně rychle. Samozřejmě, hned poté se ti všichni přemístili do jídelny a začali si užívat snídaně. Sice by nás to možná bavilo docela dlouho, hlavně, když se u snídaně začne řešit kdo ví jaké téma (ale určitě velmi zajímavé), jenže to bychom asi ten nástup měli asi tak v poledne, což by asi úplně dobře nebylo. Tak jsme se tedy (možná neradi) z jídelny přestěhovali na hřiště a nástup mohl začít. Jako každý jiný nástup, začal i tenhle sháněním všech účastníků do těch správných skupin. Jenže, ať se dnes snažili sebevíc, někdo pořád chyběl. Po pár minutách se ukázalo, že z každé hrací družinky chybí jeden člověk (výběr toho chybějícího náhodný samozřejmě nebyl, ale jestli si téhle zajímavosti někdo všiml, to se ptejte účastníků, ne mě, my jsme to jen večer naplánovali). Důvod chybějících členů byl vlastně jednoduchý, prý je unesli červi. Ale ne, že by se to hned začalo řešit, i když, snahy byly, jen nemohly uspět. Radši se před tím zpívala táborovka, křičely pokřiky a udělovali se bobříci. A nesmíme zapomenout na vyprávění profesora Gumy, který vyprávěl, jak byl nucen rozmontovat raketu, aby ji na ten Tetris vůbec dostal (možná pak to sestavování Tetris připomínalo, těžko říct, jinde jsem si ničeho podobného nevšiml). Ovšem i na červy došlo, když se tam (z hlediska vyjednávání a své jídlochtivosti celkem nelogicky, ale z hlediska příběhu moc jinak postupovat nemohli) objevili a únos ani nijak nepopírali, spíš se chlubili svým úspěchem. S takovou chlubivou entitou se vždycky mnohem líp manipuluje, takže po nějaké době se podařilo dohodnout soutěž (já vím, výsledek byl znám už předem, ale bylo dost dětí, kteří si mysleli opak). Jako v mnohých činnostech, šlo o to, kdo získá víc peněz, přesněji diamantů (tady jen takových těch plastových, ale když se počítaly…). A jak, že ty diamanty účastníci dostanou? Inu, vymyslí si nějakou živnost a vedoucí si budou užívat a živnosti obcházet, ano, nějaké diamanty na utrácení dostanou. Když se k této dohodě podařilo dojít, byli zajatci propuštěni s tím, že pokud účastníci hru prohrají, stejně je snědí všechny, takže to je jedno. Potom už jen bylo připomenuto, že dnes má přijet štáb České televize a všichni se rozešli, aby vymysleli, čím vedoucí a instruktory uchvátit.
Štáb skutečně dorazil a našel tábořiště, kde se malé skupinky účastníků dohadovaly, co budou dělat, a také, kam svůj podnik umístí. Když se na tom dohodli oni, musel jejich zájem ještě být zaregistrován (všední důvod byl, aby si všichni nevybrali jednu živnost nebo jedno místo, kde ji hodlají provozovat). Nevšiml jsem si, že by k nějakým kolizím moc docházelo, takže tak za hodinu byly registrace hotové a stanoviště i nachystaná (u toho jsme ještě pomáhali).
Aby nebylo v tábořišti po tu dobu slyšet jen hlasy lidí a nic víc, při procházení vyhrávalo rádio Krokodýl, které zajišťoval reproduktor u skladu napojený na notebook nebo na tablet, těžko říct a jeden mikrofon, takže pouštění nejrůznějších písní problém rozhodně nebyl. Ani upoutávky jednotlivých živností nebylo něco, co by se mohlo zanedbat.
Živností bylo dost a byly docela rozmanité. U stolu před jídelnou se nabízelo umytí nohou, v devítce věštírna a hazardní hra (hodíte kostkou a pokud je druhý hod menší, tak vyhráváte), samozřejmě nesměly chybět masáže všeho druhu a kosmetický salon. I na průvodcovskou agenturu došlo (že jste nevěděli, že na tábořišti jsou vodopády?). A když jste se snažili, nalezli jste i tatéry a degustaci vín (i s příběhem, jen podle pozemských měřítek by asi to víno ve skutečnosti úplně jako víno neprošlo, ale tady bylo fajn). Aby mohli získat diamantů ještě víc, byl za tak další hodinu, když už aspoň nějaké diamanty majitele určitě změnily, ohlášen červomat. To byl celkem klasický kvíz, jen jste si za otázku museli zaplatit. Ano, když jste odpověděli správně, svůj vklad jste dostali zpátky včetně nějaké té odměny rovné ceně otázky, ale když jste náhodou odpověděli špatně, nedostali jste samozřejmě nazpátek nic. Nejdřív u stolu s otázkami moc lidí nebylo, ale po nějaké té chvíli se to zlepšilo a začali skutečně chodit a nebrali jen otázky za jeden diamant. Otázky se týkali vesmíru a všech souvisejících věcí. Pokud byl účastník všímavý, mohl už někdy v pondělí po táboře nalézt rozvěšené cedule s informacemi, které se mu teď náramně hodily. Na druhou stranu, utratit své těžce vydělané peníze mohli účastníci i jinak, třeba za reklamu, kterou v rádiu rádi poskytovali a snad ji nejvíc využíval kosmetický salon a kosmetika u čtyřky (kdo ví, kde na to vzali). Vypadalo to, že to všechny (jak ty, kteří si to užívali, tak ty, kteří museli nějakou službu vykonat) velice baví (i Ben u kresliče na obličej vypadal docela zabaven, i když, ta scénka stála za to – prý nepohodlná židle, časová prodleva a takové připomínky), jenže oběd kvůli tomu nikdo odkládat nebude. Tak tedy byl nakonec ohlášen konec pracovní doby a všichni se po nutném umytí rukou odebrali do jídelny, aby si oběd užili.
A vypadalo to, že to docela vychází, že by nějak zůstával, to se nestávalo. Oběd nakonec ale podlehl a zkrátka už potom nebyl, takže nezbylo než vyjít zas ven, užít si chvíli klidu a začít s dalšími neklidy. Tentokrát se i na goalball přihlásilo dostatečné množství lidí, takže Honza si klidu užít nemohl.
Po neklidech jsme se s chutí pustili do svačiny. Po ní se ještě na pár desítek minut otevřely živnosti. Ke kolika diamantům ta odpolední šichta pomohla je těžké říct, ale rozhodně pomohla získat čas na přípravu restaurace. Kolem čtvrt na pět ale už živnosti dostali příkaz zavřít a podnikatelé měli odevzdat své výdělky, aby mohly být jejich úspěchy vyhodnoceny. I to chvíli zabralo, sehnání hracích družin určitě netrvalo o moc delší dobu, tak nějak to vyšlo, aby nemusel nikdo moc dlouho čekat.
Sečtení se povedlo (aby ne, dělali ho experti), takže poté už nic nebránilo, aby byl výsledek oznámen. Tím bylo nejen úctyhodné celkové číslo za všechny živnostníky kolem osmi set utržených diamantů (naštěstí žádné daně a podobná byrokracie nebyla), ale i vyhlášení nejlepší družiny a živnosti (věštírna byla za kadeřnickým salonem jen o nějaké zanedbatelné tři diamanty). Když už ale byli všichni nastoupení a netrpěliví, rozdal se i zbytek bobříků těm, kteří ráno měli smůlu. I bobřík za nejčistší chatku byl (ano, trochu zadarmo a loni se nedával, ale aspoň bylo dost jisté, že bude docela rozšířený). Poté už přišlo na řadu účtování s červy. Schválně, koho překvapí, že byl oznámen červí bankrot a výhra dětí? Že nikoho? Tak minimálně někteří na táboře se snažili vypadat, že je to velmi překvapilo a potěšilo. Tím pádem žádné jedení účastníků tábora nebylo. K tomu ještě červi přidali informaci o výskytu Kinga, prý se měl nacházet na planetě Husky. A aby si červi nemysleli, že z toho vyvázli tak lehce, dostali za úkol uspořádat hostinu. Ovšem u hostiny si konečně našli způsob, jak si vydělat nějaké ty peníze, když se prý dostali až do červených čísel, jídla se na ní musela hezky pěkně platit. A samozřejmě, diamanty v restauraci nebrali, takže nezbylo, než zajít do banky sídlící ve skladu a těžce vydřené diamanty proměnit za nějaké ty táborové peníze. Fronta byla dlouhá, takže se stihlo i ukazování šablonek i s malou instruktáží, co s ní a řešení toho, proč všichni dostanou stejně. Ne, že by řešení té druhé otázky mělo nějaký smysl, když se na vydávací politice nějak nedohodli a v bance se to dávalo plus minus skoro náhodně, čehož si, bohužel, i někteří účastníci poté všimli.
Většina instruktorů se nachomýtla k jídelně tak akorát, aby mohla vítat vstupující jedlíky (taky jsem vítal, i když možná ne extra nápadně). Potom ale už nějak nebylo co dělat. Dovnitř jsme nechtěli vejít určitě a vzhledem k tomu, jaký úspěch mívaly scénky s žebráky a potulnými hudebníky v minulých letech, nějak nám přišlo, že by to úplně už nemělo ten efekt. Ano, pro televizi, která restauraci natáčela, by to bylo dozajista zajímavé, jenže to by bylo asi tak všechno. Proto jsme chvíli jen tak seděli u chatky a rozebírali všechno od tábora až po další plány na prázdniny a všechno mezi tím.
Po nějaké době se pochopitelně zbytek vedoucích začal zajímat, co tam děláme, a prý, že už bychom do restaurace klidně mohli také. Sice nám to připadalo možná trochu brzo, ale moc dlouho jsme se přemlouvat nenechali. Proto jsme se u jednoho už prázdného stolu usadili ještě ve chvíli, kdy rozhodně ještě jedlíků bylo vevnitř docela dost. Ano, určitou podlou výhodu to mělo, žádné z jídel ještě nebylo definitivně pryč, jenže jako naschvál jsme letos stejně nechtěli ochutnat všechny (větší porce, nebo větší svačiny?). Samozřejmě, z názvů na jídelním lístku jsme si už nepamatovali v zásadě nic, takže minimálně my jsme kuchařky překládat názvy nenutili. Když jsme se dosyta najedli, přesunuli jsme se k baru, který byl venku. Táborníci mohli asi být rádi, že přijímal stejné peníze jako restaurace (na společnou platbu totiž mohli zapomenout). Nápojů bylo pár, takže ty se i vyzkoušet všechny daly (když tedy člověk chtěl, kakao po kofole zas není tak skvělý plán, jak se může zdát, takže já minimálně všechny nezvládl). I u baru bylo živo a restaurační hosté si vyprávěli své zážitky o tom, jak museli umývat nádobí, aby zaplatili útratu, na kterou jim peníze nějakým způsobem nezbyly, a jak se museli dohadovat s číšníky o placení. Ovšem i u baru musela přijít poslední objednávka. Nejen proto, že prostě nekonečné zásoby nápojů fakt na táboře nemáme (ne, že by se to sem tam nehodilo), ale i proto, že tu cimbálku budou vidět radši než nějakou sklenici s džusem. Není proto vůbec udivující, že jakmile se podařilo nachystat všechny nástroje, už byli v jídelně a zábava mohla začít.
Pokud by v tu dobu někdo hledal mě, Denisu a Evu, v jídelně by nás opravdu najít nemohl. Za to u pětky by asi už uspěl a zjistil by, že tam nejsme sami. Témata k diskusím byla asi pořád docela podobná a jejich seznam nedá dohromady už vůbec nikdo. Posléze jsme se přesunuli k jídelně. Nějaký vážný důvod k tomu asi nebyl, možná trochu pomohl déšť, který začal někde v průběhu večerního hraní. Na aspoň trochu nenápadné rozptylování lidí před jídelnou s použitím fléten rovněž došlo, ale ne dřív, než někdo přišel s tím, že by měl Tom Leskovec zítra hrát něco na flétnu do televize. Během přestávky pro hudebníky se z jídelny ozývaly opravdu prapodivné zvuky, to si táboroví kosmičtí kadeti zkoušeli snad každý hudební nástroj, který se v tu chvíli v místnosti nacházel, včetně klarinetu. Pak zaznělo ještě pár písní, některé byly i docela známé. Jenže pak přišel už čas na večerku.
Při ní byla služba předána chatce číslo 4, někdo z chatky číslo 7 vymyslel pamatováka, a někdo jiný nasadil tón na večerku, po jejímž zazpívání poslal stisk. Ano, úplně bez komplikací průchod stisku zas nebyl, nějak se to ovšem zvládlo a děti byly vyslány na svou večerní misi za umytím zubů.