Po obvyklém ranním kolečku následoval nástup.

Na něm se objevil zvědavý halt, který se jal zjišťovat, co vlastně stálo ve zprávě, kterou družinky obdržely minulého dne, a dokonce něco navíc. Bylo mu sděleno něco málo z Morgarathových bitevních plánů. Ukázalo se ale, že tyto informace nejsou užitečné, protože po udílení bobříků a šípů, kterých bylo po puťáku docela hodně, se tryskem přiřítil Will s tím, že nás Morgarath slušně vypekl, plány byly pochopitelně falešné. Neznamenalo to sice, že byly úplně na nic, pořád aspoň víte, co si myslí nepřítel, že víte, ale na postavení obranné linie použít nešly. To však zachránil tím, že se v Celtice děje něco, čemu nikdo nerozumí, což hraničářský sbor poněkud irituje. A jaké že bylo řešení? Že hádáte nutnost vyslání učňů na dlouhou a nebezpečnou cestu? Pak máte pravdu. Na ni se vydali hned potom, co našli čepice a další věci proti slunci, které žhnulo opravdu hodně. Už na cestu do Celtiky se táborem začala rozléhat dramatická hudba (něco ve stylu Two steps from hell, možná další podobného stylu). Cesta samotná vedla od branky kolem plotu a končila v úzké škvíře, ve kterou se proměnila hlavní brána, kterou se navíc muselo procházet v zásadě po jednom. Cestu ještě komplikovali potuluji vší se kalkaři), kteří se snažili cestu všemožně znepříjemňovat, ale samozřejmě to nemělo žádný viditelný efekt. Úspěšnou cestu hraničář Halt pochopitelně nezapomněl ocenit. V Celtice nezbylo než zjistit, co se to tam vlastně děje. Pak přišla na řadu další hra ve stylu obejděte čtyři stanoviště. Na jednom ze stanovišť čekalo učně klasické zahradnické kolečko na převážení věcí, ve kterém bylo třeba převést jednoho ze skupiny a nevyklopit ho. Za úspěšné absolvování tohoto stanoviště dostali nějakou část informace o tom, co se děje v Celtice. Chaos, který na hřišti obecně byl, jen dopomáhal dalšímu stanovišti, kde Evanlyn zkoušela svoje štěstí při úniku před bandou loupežníků a úkolem učňů bylo ji chytit, v čemž se jim loupežníci snažili zabránit obyčejným motáním se kolem a při tom se snažili dělat co největší kravál, aby zvuk, který Evanlyn vydávala, v tom zmatku zanikl. Za to jim poděkovala a vyprávěla smutný příběh o tom, jak její družinu přepadli a Morgarath začal odvádět pracovní síly z celé země, a to proto, že to jsou vynikající horníci a stavitelé. Další informace dostali učňové pod chatkou číslo jedna a u skladu, takže poté už tušili, že probíhá stavba ne úplně žádoucího mostu. S těmito informacemi utíkali za Haltem, kterého bylo někdy nutno přivolat řevem. Následovala cesta do lesa neboli plížení za vojáky u mostu. Ti poměrně bez obav rozebíraly skutečné plány invaze, což samozřejmě učňům neuteklo a jakmile se vojáci začali strachovat, zdali nemají v táboře špehy, vzali nohy na ramena a docela rychle se zdekovali do tábora a všechno vyzvonili Haltovi. Po obědě, poledním klidu, neklidech a svačině nastal čas na besedu o netradičních hudebních nástrojích. Jelikož přišel vyprávět člověk, který je i vyrábí, minimálně v první části diskuse se sem tam objevila docela technická témata. Ale ano, i na ukázky došlo. V druhé části si nástroje zkoušeli účastníci, což se pochopitelně zvrhlo docela ve zvukový galimatyáš. Ne, že by se při testování didgeridoo, píšťal, bubnů (navíc takových těch šamanských) a nějakých strunných nástrojů dalo čekat cokoliv jiného. Závěrem besedy přednášející zahrál několik velmi zajímavých skladeb. Sice bychom ho asi poslouchali rádi ještě déle, to by však nesměla být večeře.,. Pak už to netrvalo dlouho a tábořiště opět naplnila hudba vybízející k hrdinským činům. A těch bylo opravdu zapotřebí. Ani dešťová přeháňka jim zabránit nedokázala, skončila tak akorát, aby to hezky vyšlo. Na nástupu se všichni shodli, že nechat ten most na pokoji by byla velká nezodpovědnost. Ale nejprve bylo třeba odemknout trezor s mapou Araluenu. Klíče sloužící k tomuto účelu už skupiny učňů dostaly při dopolední hře, takže zbývalo zničit most. Nejprve se tedy většina skupin vydala ke stolu u jídelny, kde už byla velká mapa Araluenu, prý měli naplánovat obranu. Někteří se do toho dali docela horlivě, až tak, že začali pojmenovávat jakési hory mezi hradem Araluenem a hranicí, i když nějaké rozumné jméno nevymysleli, horám se dostalo pouze pojmenování random hory, což si určitě nezaslouží.  Skupina Javoru, která měla jít první na most, se vydala k chatce číslo pět a dál za ni, kde most začínal. První jeho část byl hliněný žebřík natažený mezi stromy, nad kterým vedlo lano a žebřík bylo nutné jak jinak, než přejít. Už ani to nebylo úplně triviální. Když most úspěšně přešli, čekala na ně cesta z prken a pařezů, která vedla mezi chatkami až ke srázu na hřiště (taky žádná sranda, když nevíte, kde přesně je další část cesty), který museli nějak slézt. Když se jim to všechno povedlo (sráz museli navíc slézat po jednom a podávali si je tam jacísi celtičtí horníci, vzhledem k jejich osudu nejlepší přátelé hraničářů), nastal čas samotného pálení. Vzali provázek a nad svíčkou ho přepálili. Někdo dostal za úkol odpálit i bouchací provázek. Při tom se pomalu začala zvyšovat hlasitost ohně, která při čtvrté družince už dosahovala téměř hardwarových limitů reproduktorů, to ale opravdu nikoho nezajímalo. Nakonec se provázky začaly odpalovat ve velkém a učni se vydali na útěk někam pryč, protože most se konečně zhroutil do propasti, což doprovázel kravál v podobě hudby a strašlivého požáru.

Na velké oslavy vítězství už pak nebyl čas, protože jak se říká, v nejlepším přestat.

Takže už pak následoval jen nástup, večerka a spánek.