Nepozorovaně začal další táborový den.
Přišel nejprve potichu a hlavně tak, aby si ho nikdo, pokud možno, nevšiml, inu, asi tak, jak to dny normálně dělávají. Bylo ale jasné, že mu to moc dlouho nevydrží, protože budit holky ze čtyřky očividně chtěli a ta flétna se na to i docela hodila. Takže tábor byl zanedlouho probuzen a plný pohybujících se lidí sem, a zase tam. Nakonec je pohyb donesl až na hřiště, kde je potkala docela klasická rozcvička. Po ní pohyb, možná i kvůli něčemu, co by šlo za jistých okolností nazvat mírnou únavou a sháněním se po kaloriích, pokračoval směrem do jídelny. Ukázalo se, že z jídel je skoro všechno, co by si mohlo táborníkovo břicho ráno jen přát, až na kukuřičné lupínky, ty došly (ale müsli a granulím podivné podobné věci byly dál). S tím se ale nedalo moc dělat, museli jsme vystačit s tím, co jsme měli. Nakonec nás ovšem jídelna a snídaně (možná jen ta snídaně) omrzela, a proto jsme se vydali na nástup. Tedy, hned to nešlo, bylo potřeba ještě zařídit pár věcí. Nebýt televize a docela rozsáhlého sponzoringu a propagace tábora na sociálních sítích a dalších internetových stránkách (pokrok nezastavíte), nebylo by to ani nutné, takhle ale bylo potřeba, aby všichni lidé na nástupu měli táborová trička. Ta se rozdávala už na poradě, teď stačilo pouze zajistit, aby se do nich celé osazenstvo tábora obléklo. To se po pár chvílích i podařilo a nástupu tedy už nic moc nebránilo. I kameraman už byl nachystaný, takže nástup mohl začít. Tentokrát byla táborová píseň konečně zpívaná s živou kytarou (v televizi to taky určitě vypadá líp), i když kvůli nějakému záběru se musela zpívat ještě jednou (jistě, uvedený důvod na nástupu byl dost odlišný – něco ve stylu, že to je kvůli povzbuzení). Pak byl odhalen fakt, že naše cesta na planetu Husky byla úspěšná (trvala nějak dlouho, ale protože to byla cesta noční, nevadilo to). Došlo i na podlé otázky, jestli tu jako tentokrát jsou všichni, dnes však nikdo nechyběl. Ano, jistě, neobešlo se to ani bez udílení bobříků skoro za všechno možné, prostě, bylo jich hodně. Následovalo uspořádávání na schodech, které se dělalo jen proto, aby bylo možné vyfotit fotku ideálně se všemi lidmi, co na táboře jsou. Ta fotka se poté i vyfotila, načež se všichni odebrali zpátky na hřiště. Tam dostali hosta. Příletu rakety si asi opravdu obyvatelé planety museli všimnout, jak mezi ně ovšem na chvíli patřil i Rufus s Pepém, bylo tak zvláštní, že si toho všimli rovněž. Na únosu Mazla se ještě dohodnout dokázali a uskutečnili ho (únos větší skupiny chudáků v plánu byl, ale nekonal se). Ovšem ve všem lze nalézt něco dobrého, i když to tak na první pohled nevypadá. Ukázalo se, že Rufusova loajalita není tak jednoznačná, a že rozhodně bezhlavě Pepého neposlouchá absolutně ve všem. A mít na něj nějakou tu páku, to by rozhodně bral. A jakou že páku? Inu, zase peníze a moc s nimi prý spojenou. Ne, výkupné za Mazla nenabídl, zas tak mocichtivý sám o sobě ještě nebyl (možná spolu byli moc krátkou dobu, potom by se vidělo), ovšem když dostane nějaké ty diamanty, vůbec se zlobit nebude (dá je Pepému, ten mu prý bude vděčný, nebo ho bude s diamanty vydírat, těžko říct, jak to vlastně myslel) a možná za to vyzradí i nějakou tu přísně tajnou interní informaci. Mělo to ale, nepatrné překvápko, jednu podmínku, tu informaci prozradí pouze té skupině, která mu diamantů přinese nejvíc.
A jaká to náhoda, diamantový důl byl, co by diamantem dohodil. Tak se tedy z dětí stali drsní horníci, kteří se pro jeden další diamant nebrání ani čemusi, co v určitých případech asi i šlo nazvat podlou krádeží. Princip získávání diamantů však nijak složitý nebyl, tedy pokud jste se alespoň trochu vyznali na tábořišti (to kvůli plánování ideální trasy k dolu). Po tábořišti se rozmístila místa vydávající na požádání diamant, tedy pokud už ho žadatel nenesl. Byla všude možně – na hřišti, u skluzavky, u chatek, a tak. Získání diamantu tedy spočívalo pouze v dojití k dolu a jeho vyžádání. Poté ale nastal problém, museli jste ho dostat do trezoru své družinky, a trezory, jak tomu nezřídka bývá, byly v bance, která byla pouze jedna, a to na verandě před štábem. Samo o sobě by to ještě nemuselo být tak zlé, jenže tu bylo pravidlo o tom, co se má stát, když se potkají dva horníci nesoucí diamant do banky. V takovém případě si řekli ahoj (nutně museli pozdravit oba) a následovala soutěž o to, kdo dříve řekne jméno toho druhého. Ten, komu se to podařilo, vyhrál a dostal diamant člověka, který jméno vyslovit nestihl. Ale naštěstí, maximálně mohl nést každý z horníků jen dva diamanty (ještě že tak, jinak vidím ty vykuky, co čekají na ubohé nic netušící pracanty a vybírají si k soutěži pouze ty, u kterých je šance výhry dostatečně vysoká). To se naštěstí dít nemohlo. Ale stejně se obírání nešťastlivců do jisté míry provádělo. Já jsem chodil s Vaškem. Někdy v průběhu hry nám přišla k chuti svačina, po níž se ještě chvíli pokračovalo ve sbírání diamantů. To se pro záři hvězdnou podařilo získat další cenné kameny. Ano, dvakrát jsme s Vaškem někoho potkali. ukázalo se ale, že na výsledcích to stejně nic moc nezměnilo. Je asi fakt, že by je nošení diamantů bavilo dlouho a ještě dýl, pak by ovšem nakonec vznikl problém, že diamanty došly. Aby se tohle nestalo (nevypadalo by to profesionálně), radši byl po dvanácté hodině zapískán oběd, před ním tedy ještě bylo pár výzev k posledním vkladům do banky. U oběda se pochopitelně řešilo jak to, jak probíhala hra, tak i to, na co se chudáka Denisy ptali – asi nebyla z těch, co dostala nejpodlejší otázky. A ano, kde byla druhou polovinu dolování jsme také zjistili.
Po obědě se, jako ale vždycky, před jídelnou vydávaly léky, služba utírala stoly a všichni se těšili z jednoho z posledních klidů. Pro instruktory to tak úplně neplatilo, pro ty si režisér nachystal speciální úkol, potřeboval mít natočený nějaký budíček. Tak se tedy stalo, že se všichni instruktoři sešli v pětce a snažili se předstírat spánek, i když už dost složité bylo se u toho nesmát. Pro tuhle scénku se náramně hodil budíček devítky, hlavně pro svou nápaditost a originalitu, takže jsme se ho dočkali. Celé to vstávání se točilo pouze jednou, napodruhé už by někdo asi vážně usnul. Následovaly i poslední neklidy. Zas se řešilo kde co, na goalball tentokrát zašel i Ben, takže pozorování společenských her tentokrát u mě převládalo, ale naštěstí to bylo vtipné dostatečně (ne, lidi, rozpoznávání řeči v hračkách bezchybné nebude ještě hodně dlouho).
Poslední neklidy ovšem kolem půl čtvrté skončily a po svačině přišlo to, na co všichni čekali, předání diamantů Rufusovi. Ten však nutně potřeboval znát jejich počet. A tak byly družinkám vydány jejich trezory v podobě kelímku s nalepeným braillským písmenem a bylo jim uloženo, ať si to hezky spočítají. Pokud chcete, aby se na tom podíleli všichni, chvíli to zabere, tudíž jsme rozhodně mezi prvními, co přišli s výsledkem nebyli, o to se ovšem už naštěstí nesoutěžilo. Ukázalo se, že se vlastně nesoutěžilo o nic, protože aby rivalitu mezi lidmi tak nějak vedoucí uklidnili, dali všechny natěžené diamanty dohromady a Rufus dostal už jen finální číslo. Spokojen s ním byl, nejspíš dostačovalo, aby jeho fantasie mohla vymyslet nejrůznější plány, co by si zpeněžením těchto diamantů mohl dovolit. Jestli by prodej takového množství drahých kamenů určitě nejvyšší kvality logisticky dotáhl do úspěšného konce je sice zajímavá otázka, ale bohužel se svými ekonomickými strategickými plány se nějak nesvěřil. Za to se svěřil s tím, že Mazel je někde na téhle planetě, chudinka malá ještě v kleci. Dokonce, a to už jako asi řekl moc, přiznal, že na zabezpečení klece nebyly použity nějaké vyspělé technologie a ochranné systémy, prý že klec jde otevřít zcela normálně (mohlo to být relativní vzhledem k Rufusovým schopnostem, a pak by to asi byl problém, tak podlý však nebyl). Ovšem Pepé mu zjevně také úplně nedůvěřoval, protože ho přistihl při předávání informací. Pochopitelně z toho měl trochu problém, nějak si to ale mezi sebou vyříkali a zmizeli kdo ví, kam. Toto rozptýlení umožnilo panu profesorovi nějakým dost důmyslným trikem zjistit pozici zmiňované klece a jistě, že měl plán. Byl docela smělý. Nejen, že pokud vyjde, tak umožní Mazla osvobodit, ale dokonce budou chyceni oba ne úplně čestní občané mezigalaktického společenství, nebo jak tomu Kingovu území, kterému vládl, chcete říkat (Kingova říše zní fakt divně, takže tak určitě ne). Profesorovy informace se ukázaly jako správné. Dostat se k Mazlovi normálně nešlo, dveře jeho vězení (tak jo, dobře, stejně na to kdekdo přišel, byl to sklad) opravdu zamčené byly. Nabízí se otázka, proč neutekl oknem, ale radši ji nechme být. Dalším krokem plánu bylo nastražit dostatečně velkou síť, kterou se kdesi povedlo vyštrachat. Pak už stačilo jen Pepého přesvědčit hulákáním, že voláme Rufuse a sdělujeme mu nemilou novinu o tom, že Mazel utekl. Na toto volání pochopitelně přišli oba dva (při té vnitřní nedůvěře to asi i mohlo dávat smysl, brutálně by se pohádali docela brzy i bez naší pomoci). Sítě si nevšimli (a víc jak třiceti nečekaných lidí taky ne) a do sítě se poměrně ochotně chytili. Jejich následné prošacování skutečně vyneslo na světlo boží svazek klíčů, z nichž jeden od obří klece skutečně byl. Mazel se tak tedy dostal na čerstvý vzduch a byl fakt rád. Další otázkou ovšem bylo, kde je ten King? Nejprve se Pepé moc k vyzrazení této otázky za milion dolarů neměl, nějakými argumenty stylu že on už svého Rufuse má byl nakonec udolán a vyzradil, že je na druhé straně jakéhosi vesmírného tunelu, Rufus ho nepatrně poopravil, tunel vedl jen na druhou polokouli planety. Kde byl se jim říct nechtělo, ale stav tunelu popisovali shodně, byl prý nepatrně zasypán kameny. Sehnat kopáče z řad táborníků by, aspoň podle řevu po položení náborové otázky, nebyl problém (no jo, to ten tunel ještě neviděli), plán byl ovšem jiný, ať si ho prokopou ti dva. To se setkalo docela s pozitivní reakcí (tak asi tolik žhaví do toho kopání nakonec nebyli, škoda). Prokopání bylo otázkou chvíle a nějakého toho mlácení lopatami snad o sebe, nebo co. Ani hledat nás ten tunel nenechali a hezky nás k němu předtím dovedli. A něco jako tunel tam skutečně bylo. Nejdřív k němu vedla cesta pod mnohými provázky, potom už ale nezbylo, než jít na všechny čtyři a prolézat. Spojení dvou stanů za sebe bylo docela vtipné řešení problému, kde ten tunel splašit, to zase jo. Prolézání se trochu protáhlo, na druhou stranu se ovšem všichni dostat dokázali. Tam už stačilo párkrát zavolat na Kinga, který se celkem ochotně ozval a byl, po všech peripetiích, konečně nalezen. A jak byl rád, že má svého Mazla… Poté už stačilo jen dořešit pár drobností. Například, co s po moci toužícími bytostmi? Vězení padalo asi nejčastěji. To by však byl trochu stereotyp, takže King přišel s něčím ještě lepším, necháme je dělat užitečnou práci, a oni se časem napraví. I s tímto verdiktem byli všichni spokojeni a ti dva se někam radši potichoučku vytratili (v tom kraválu to vzhledem k nevidomosti skoro všech ostatních nebylo tak obtížné, jak to možná vypadá). Zbyl tedy už jen problém cesty na planetu Zemi. Prý, žádný problém, ale kam tak pospícháte, když máme diskotéku na počest setkání nejmocnějších bytostí vesmíru? Taková pozvání se neodmítají, takže se vláček složený ze skoro celého tábora (v tom množství lidí bylo jednodušší se do něj zapojit rovněž) vydal na hřiště. Tam už čekal Ben, aby to pořádně roztočil. Hrál kde co, popravdě, dost z těch věcí jsem ani neznal. Ale Despacito být muselo. Z instruktorů na hřišti zůstala asi jen Kačka a Honza dělající docela divoký tělocvik (co stojky?), zbytek se posléze odebral k chatce a zas jen sledoval z dálky, co že se to tam vlastně děje. Hlasitost byla tak akorát a hřiště dvěma reproduktory ozvučíte docela v klidu.
Moc dlouho však diskotéka trvat nemohla, byl čas na večeři. Tak tedy opět zahrála Kaččina oblíbená píseň a hudbu vytvářející udělátka se uložila tam, kam patří – jeden z reproduktorů se vrátil svému právoplatnému majiteli, telefon Benovi samozřejmě zůstal, když byl jeho. Poté už odchodu na večeři nebránilo nic.
Nedá se říct, že by byla něčím příliš zajímavá, byla to další z táborových večeří. A jako každá, odebrala se tam, kam se jídla většinou nakonec dostanou.
Následovalo možná trochu nečekané oznámení, že se koná táborový oheň. Samozřejmě to znamenalo celou tu legraci s dlouhými kalhotami a repelenty. Když se ta zvládla, všichni se nakonec u ohně sešli. V zásadě se tam nedělo nic zas tak převratného, zpívali se písně, které jsme slyšeli už v sobotu, tedy až na tu první. Původně to i mohla být táborová hymna, nějak se to té písni ovšem nepovedlo, tak jsme se ji učili až teď. Poté se už jen chvíli zpívalo a všechno to bylo pochopitelně natáčeno lidmi z televize (nikdo nepopíral, že původně v plánu ten táborák nebyl, když ale ty táboráky jsou tak vděčná věc k natáčení).
Po ani ne hodině už však bylo tak pozdě, že večerní nástup bylo něco, po čem většina lidí docela toužila. Tak se tedy za lavičkami utvořil kruh, určil se pamatovák na zítřek a vybrala se poslední hlídka. Službu už na den ptačky nikdo nedostal. Večerní píseň se vydala na svou pouť tam někam daleko, až za první hvězdy a stisk ji posléze následoval.