Přišel pátek, den dlouhých cest a ptajících se lidí. Přišel docela obyčejně, jen budíček byl trochu časněji, přeci jen, autobus odjížděl ještě dřív, takže to bylo potřeba, jelikož nestihnout ho, to jsme opravdu netoužili. Přesto, že budíček fakt nebyl nic moc, většinou jsme jen nakoukli do chatky a upozornili je, že by se mělo asi vstávat, fungoval docela dobře. Ranní cesty po tábořišti už byly tak nějak nudně stejné jako každý den, ani snídaně nebyla nějak zvlášť výjimečná. Věcí do batohu tolik potřeba nebylo, třeba pláštěnka se mohla s klidným srdcem nechat v táboře stejně jako věci na koupaliště, takže jeho příprava nebyla zas tak náročná věc. Jistě, svačiny se opět před jídelnou fasovaly. Ovšem obecně těch věcí fakt bylo míň, což bylo dobře, aspoň naše pěší skupina stihla odejít zas docela včas, aby se do Bítýšky dostala před devátou, což se zdařilo. Ani nástup do autobusu žádné novinky a problémy nepřinesl – všichni měli své ZTP/P průkazky a kartičky pojištěnce měli zas vedoucí, což bylo přesně tak, jak to mělo být, tudíž odjezdu do Brna nic nebránilo. V autobuse byla docela poklidná atmosféra, a i když to většina lidí asi neocenila, určitě bylo na co koukat z okýnek (domy, stromy, silnice a podobné zábavné věci). Pravda, zastavil příliš blízko zoologické zahrady, což se nám tak úplně nehodilo (asi jsme měli jít za zvířaty), daleko to na zastávku ovšem nebylo, takže z toho nikdo žádný skandál nedělal. Tam už se většina nahrnula do šaliny (protože říkat tomu dopravnímu prostředku tramvaj by sice bylo správné, ale Brňáky by to urazilo) číslo 1 a vydala se na Hlavní nádraží, kde opět poslušně vystoupila a rozdělila se do příslušných skupinek. To čekalo i Toma Leskovce, za kterým jsme šli s Jíťou. První věc, kterou udělal byla návštěva KFC u nádraží. Najít ho neměl problém, na to viděl dost a nápis byl určitě lákavý a výrazný. Ale nijak dlouho tam nezůstal. Ovšem byl tam dost dlouho, aby se kolem vchodu stihla mihnout osoba, která se domnívala, že s jejím vystupováním dostane z lidí nějaké peníze. Ten člověk nechtěl moc, ale za přístup pochvalu dostat nemůže, peníze rovněž nedostal. Další cesta nás zavedla do Country baru, kde Tom pokračoval v nákupech jídla (no jo, fastfood na táboře neměl). Poté na malou chvíli svůj monotónní zájem nahradil zájmem o elektroniku, když se vydal do elektra (ani tady s hledáním cesty neměl moc problém), aby tam zděšeně zjistil, že obyčejný převodník z USB A na Micro-USB je mimo jeho finanční možnosti. Samozřejmě, tenhle neúspěch se musel zajíst rovněž. Poté přišla na řadu trochu složitější věc, měl se dostat na zastávku Václavská, což bez přestupů nešlo. Chvíli bojoval s jízdním řádem, ale pak ho napadlo radši se zeptat a na nutnost přestupu přišel. I přestup zvládl (kdyby ne, tak bych se asi divil). Pak už mu jen stačilo najít pedagogickou fakultu MU. To ještě rovněž docela šlo. Když ale dostal přesný název pracoviště, které měl najít, už to bylo zábavnější, nějak si ho nedokázal zapamatovat. Jasně, že vrátný pak neměl sebemenší tušení, o co že mu to jde. Jíťa mu nepatrně napověděla, takže na druhý pokus (a po mírném přeformulování dotazu) už ty elektrotechnické dílny našel. To, že tam byl nadšený asi tak úplně ze všeho (jen světla nějak vynechal), se dalo čekat, taky to bylo velmi zajímavé místo. Bylo tam asi tak všechno, co by si mohl kutil přát – dílna pro práci se dřevem, kovodělná dílna (včetně pár CNC strojů), nějaká ta 3D tiskárna, elektro dílna a spousta počítačů, robůtků a takových věcí. Samozřejmě, že všechno, co by si přál vyrábět, se stihnout nedalo, ale na výrobu praku bylo času dost. Práce mu šla docela od ruky, takže za tak hodinu byl hotov (no dobře, gumu na prak ještě neměl a koupit ji neplánoval – prý bude v táboře). Tento úspěch musel, co jiného než oslavit jídlem, tentokrát v restauraci Golden Sun. I tam se dostal docela bez problémů, dokonce před námi, my jsme to vzali o dost složitější cestou, než bylo úplně zapotřebí, ale aspoň nás fakt neviděl. V restauraci jsme si dali nějaká ta čínská jídla, s porcemi jsme to však moc nepřeháněli. To bylo docela dobře, protože následoval plán ještě zajít na kebab, když po něm tak toužil (inspirace trolly z pondělka je možná, ale docela o ní pochybuju). To ovšem znamenalo jízdu až kamsi na Skácelovu (ano, kolem mých kolejí a dál). Nějaké peníze při nákupu jídla se povedlo ušetřit díky ISIC kartám, a pak už nezbývalo než to všechno sníst. A nějak se zabavit, protože času jsme měli dost a dost, to se však vyřešilo krátkou procházkou po Lužánkách. Poté jsme se už vydali na cestu k přístavišti. Vynutila si jeden přestup, to ovšem nebyl problém a po nějaké době, kterou natáhl spíš počet zastávek, jsme už vystupovali a mířili do Kauflandu, kde jsme koupili pár nanuků a dalších věcí. A potkali zoufalce, který sice na cigarety opravdu nárok neměl (v zásadě to byl kluk), ale doufal, že nevidomý člověk mu je ochotně koupí. Inu, mýlil se. Nakonec se nad ním (nechápu proč) slitovala jakási paní, to jsme ale už byli skoro pryč. Čekání na parník bylo provázeno spoustou kravin – sledováním hrajících si lidí (asi Tomášek a Eliška) se slizem a zjišťováním, jak probíhaly ptačky ostatních. I na vyprávění, jak televizní kamery rozbily ptačku Bena s Adamem došlo (inu, s kamerou vás všude zjevně nepustí). Nakonec jsme se ale parníku dočkali a všichni jsme se nalodili a usadili na palubě. Parník tedy mohl klidně v těch 16:45 vyplout, což velice rád udělal.
Na parníku se řešily další vtipné věci – seznamy aplikací v IPhonu, právě rozečtené knihy, a vůbec se ta technika řešila docela hodně.
Po příjezdu do Bítýšky jsme se museli nejprve dostat k zaparkovaným autům, než vůbec mohl Martin někoho naložit. Už touhle cestou se vytvořila skupinka s Kačkou (tentokrát vedoucí u mé chatky – ono vůbec v těch Kačkách byl letos chaos, když byly čtyři a z toho dítě jen jedno) a ještě někým (Patrik?), která pak šla až do tábora, přičemž si trasu protáhla dost povídáním třeba o tom, na co se Kačky ptal režisér (ona už ty otázky měla podlejší). Ale došli jsme, a to je hlavní. A navíc i před táborákem, takže nějaký čas se vrhnout na balení ještě byl. Až nás překvapilo, kolik toho času bylo. Balení stihlo z instruktorů docela dost lidí, jediný jsem rozhodně s nápadem uložit pár věcí do kufru nezůstal. Ovšem někdy po osmé (možná už to byla půl devátá), začal poslední táborový oheň tohoto tábora. Ten už televize nenatáčela, ta skončila s pořizováním materiálů někdy kolem druhé.
Táborák začal klasicky táborovkou a následovala ta neoficiální, nebo by se tomu dalo říkat Mazlova píseň, když tam na něj bylo tolik narážek? Pochopitelně přišlo na řadu i vyprávění o ptačce. Lidé se tak nějak střídali, do toho se opékaly a roznášely buřty a sem tam se něco zazpívalo, ano, už to nebylo tak úžasné, skončili jsme u věcí pouštěných z internetu (táborově se to okecalo DJ Benem), ale jiné to bylo. Pravda, provokace Alza reklamou by jinak možná nebyla a parodování Mira Sofia instruktory by jinak asi taky nepřišlo na řadu, ale klidně bych to za nějakého kytaristu, který umí zrovna to, co chceme – takže jak věci, co baví děti, tak klasiky typu Písek, Abeceda, Omnia vincit amor a podobné vyměnil. Jak se ale vyprávělo, někdo si všiml hodin. To byl pochopitelně problém, protože už na nich bylo docela pozdě a zakončení tábora nebylo ani nakousnuté, hotové už ani náhodou. Proto se vyprávění zážitků omezilo na jednu větu (aspoň někoho napadlo použít souvětí o deseti větách), ovšem obecně to docela zážitky utajilo.
Pak, když to bylo hotovo, mohlo se začít s vyhodnocováním a podobnými věcmi. Návrat na planetu Zemi ani nebyl nějak zvlášť oslavován, i když jsme si ho procházením Brna (které tu cestu představovalo docela zdařile) rozhodně zasloužili. Výsledků bodování už si sem tam někdo i všiml, ale tábor by tím jásotem vítězové nezbořili. Jistě, než se vůbec vyhlásilo, museli se rozdat ještě poslední bobříci, kterých bylo docela hodně. Potom už zbývalo jen všechny pasovat na právoplatné astronauty, roznést dárečky a astronautské odznáčky, přežít šílence mající zbrusu nová kazu, které kdosi z dětí nakoupil docela ve velkém a rozdával je jedničce a podobným výtečníkům (jak na ten nápad přišel jsme nezjistili), a poté už přišel čas na posledních pár písní a utvoření večerního kruhu.
Poslední večerka se tedy zdárně vypravila na svou pouť.
A začalo se s posledním pobíháním a šílením kolem toho, kde je který kartáček, a co vlastně s ním. V chatkách se to ještě po návratu komplikovalo balením věcí a vůbec nespavostí poslední noci. Ale minimálně se nám podařilo chatku dostat do stavu, kdy šlo aspoň předstírat, že snad půjdou spát, byl to docela zázrak, ale měli pyžama. To, že pak z těch postelí vylezli je věc jiná, která nám byla tak nějak jasná a jedno.