Páteční spánek a krásné sny byly, jistě, ale přerušilo je slunečné ráno. Opět se někdo mohl podivovat, proč že se nevstává už v půl osmé, ale když může vstávat v osm, většinou se neptá a bere realitu takovou, jaká zrovna je. Flétnový budíček osmičky všechny docela pozitivně naladil, což ani ranní rituály a rozcvička změnit nedokázaly. A že by se to mohlo povést snídani, to vskutku nehrozilo.

A nástupu, to už vůbec. Na tom se nedělo nic moc nového – shrnoval se program, zpívala se táborovka, no prostě to, co se na nástupech dělá každý den.

Pak ale přišlo něco, co se zatím nedělo snad nikdy. Každý jiný, tedy normální, rok by po nástupu následoval odjezd do Brna. Ne ale tenhle (díky, vire). Z důvodů, se kterými jsme nemohli, a asi ani nechtěli, cokoliv dělat, byla návštěva Brna vyhodnocena jako příliš rizikový podnik na to, abychom ji riskovali. Proto se nikam nejelo a zůstali jsme v tábořišti. Aby ale nebyli účastníci ochuzeni alespoň o to ptaní, měl každý ze zbylých lidí na táboře přijít s nějakou informací, kterou o něm obecně nikdo nevěděl. Informace to byly ledajaké. Od snů stát se pilotem nebo rallyeovým závodníkem až po příhody s padajícími konzervami, korálky v nose a obav ze tmy. No prostě, dozvěděli byste se toho o nás spoustu. Tyto informace si pak táborníci rozebíraly, každé dostalo dvě. Samozřejmě, mohlo si je přečíst. Jenže když nevíte, o kom ta či ona věc je, není vůbec, ale vůbec tak zajímavá. A to se stalo dopoledním úkolem. A aby se v tom zjišťování někam posunuly, musely se pochopitelně ptát. I když tohle možná už vypadá dostatečně zajímavě, ještě by to nenavodilo patřičnou atmosféru chaosu, hluku a zmatku, se kterou se můžete potkat ve městě. S tím měla pomoct až nejrůznější pozadí pouštěná z repráků a mobilů – letiště, autobusová zastávka, kdo ví kolik typů ulic, dost brutální, prý že střelnice, restaurace, a tak podobně. Lidé se s těmito zvuky rozmístili po tábořišti všude možně, asi nebylo místo, kde by někdo nebyl. A když jste je už vypátrali, mohli jste se jich zeptat, jestli náhodou ta informace, kterou jste si vylosovali, není o nich. Většinou pochopitelně nebyla a tipy na to, kdo by to mohl být se nedávaly, ale někdy jste měli štěstí. Jenže tu byla komplikace, informace se mohly týkat i náhodně se procházejících nebo jinak rozptylujících lidí, kteří stanoviště neměli. To se ukázalo jako docela podlé. Ti, co neměli stanoviště, dělali, co mohli, aby ptající se účastníky, kteří chodili většinou sami, ale objevily se i dvojice, rozptýlili. Většinou po nich něco chtěli. Peníze na roušku, peníze na svačinu nebo lístek, a tak. Ano, ve městě by tolik žádajících lidí potkat nešlo ani omylem, ale něčím se to vykompenzovat muselo.

Ptaní a zjišťování pravdy by všechny dost možná bavilo aspoň do půl jedné, ale tak dlouho hra probíhat opravdu nemohla. Prvním důvodem byla fotka v táborových tričkách, kterou jsme nutně potřebovali stihnout. Tak tedy všichni dostali trička, a po nějakých omylech při rozdávání, když už měli všichni takové, které se jim líbilo a odpovídalo tomu, co by pro ně bylo nejlepší, kýžená fotka byla u týpí konečně vyfocena. Dalším důvodem byl oběd, který se měl uskutečnit ve třech Bítýšských restauracích – Na městečku, Na růžku a U Kocourků. Z tábořiště jsme se vydali pěšky, protože času jsme měli dost. I když jsme se v Bítýšce měli rozdělit, skupiny jednotlivých restaurací se proplétaly a na cestě se ještě nijak extra neřešily. Ve Bítýšce to bylo něco jiného, ale rozplést lidi zas tak složité nebylo a každý se nakonec dostal tam, kam patřil. V restauraci pochopitelně přišel klasický problém, co si dáte? Ale zrovna tady měl jednoduché řešení, česnečka v chlebu to jistila. Pravda, sníst po ní ještě rizoto se ukázalo jako nereálné (vyzkoušeno za vás). Ale atmosféra byla v restauraci skvělá, to zase rozhodně ano.

Poté, co všichni nějak dobojovali boj s jídlem a dali si případné kávy a podobné legrace, mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Tak jednoduchá ale pochopitelně nebyla, protože když už jdete kolem obchodu, kde mimo jiné mají i nanuky a máte peníze, což všichni měli, přece se v něm stavíte a koupíte si aspoň jeden. To nás pochopitelně trochu zdrželo. Ale ne, nebyli jsme z toho vyděšení, stihnout příchod v půl čtvrté jsme vzdali stejně už dávno před tím a radši jsme nanuky snědli a až poté jsme se vydali na cestu zpět. Nepospíchali jsme. Ano, pár lidí Martin dodávkou do tábořiště odvezl, ale dost lidí prostě chtělo dojít po svých, takže jsme já, Eliška, Ben, a kdo ví, kdo v té skupině byl, do tábora došli někdy po čtvrté.

Po příchodu jsme čekali všechno možné, jen ten klid, co v tábořišti panoval, ten jsme nějak nečekali. I na sezení na molu a lovení věcí z řeky, případně na hraní goalballu v těch hodinách došlo. Ale nedá se říct, že bychom řešili, proč se to klidné období děje a kam že se posunula poslední hra. Radši jsme ten čas použili k balení a vypadalo to, že jsme rozhodně nebyli sami. Pak, když jsem si sbalil všechno, co ten den šlo, nezbylo, než se bavit o všem možném a užívat si ten klid, přeci jen, počasí bylo docela namáhavé a slunce svítilo jak o život (těšilo se na amulet?).

I jeho čas nakonec ale přišel, když byli indiánští bojovníci svoláni na hřiště (respektive na jeho polovinu), kde se jim dostalo instrukcí pro poslední bitvu s Navaho, které tak nějak našli, aniž by se kolem toho dělalo nějaké obrovské hurá. Před bitevní přípravu zahájili skutečně dosti děsivým bubnováním. Už ta dávala docela jasně najevo, že to myslí fakt vážně. Naštěstí, do Navaho se mohli pustit pouze házením roliček od toaletního papíru a hadrovými koulemi, jinak by to asi s Navažskými bojovníky dopadlo hodně rychle hodně bledě. Když si ale začali, nemohli jsme to nechat jen tak. Ano, oni měli na začátku přestřelky veškerou munici, ale tenhle nedostatek rádi napravili, aniž by je někdo k tomu musel moc vybízet. Přehazování munice pokračovalo asi čtvrt hodiny, když se pár neopatrných Navaho vydalo na jejich polovinu hřiště. Pochopitelně, jelikož na tento fakt byli upozorněni vidícími, a navíc dostali instrukce, že by mohli Navažské bojovníky chytit a zjistit, kde že jsou ty fragmenty amuletu, svoboda odvážných netrvala moc dlouho. Ale zadarmo svůj amulet nedostali. Alespoň v jednom případě tomu předcházelo minimálně pět minut přesvědčování a řečí o subordinaci, válečných plánech, bezpečnostních opatřeních, a tak podobně. Naštěstí je to zaměstnávalo natolik, že na nějaké vážnější donucovací prostředky neměli ani pomyšlení. Ano, nějakou vodu a provazy chudák navažský bojovník okusil, ale bylo hezky, takže co. Nakonec ale úkryt jedné části amuletu dostali, byl pod oknem u chatky s nejvíc schody (naštěstí je taková v tábořišti fakt jen jedna). A ani vyjednat propuštění za odhalení přísně tajných informací pak už nebyl problém, když se ukázalo, že na tom místě skutečně čtvrtina slunečního amuletu, vypadajícího pochopitelně jako slunce, skutečně je. Jistě, chtělo ho schovat líp. Ale bohužel to nebyla hra, kdy by měli amulet hledat hodinu.

Posléze, když měli už všechny části (jednu další měl bojovník dokonce zcela naivně u sebe, další byla v pařezu a poslední prostě někde byla), slavnostně ho složili dohromady a umístili do jeho ochranné krabice. Tím považovali svůj boj za vyhraný a začali se radovat. A po převlečení do suchého oblečení, protože voda se tam používala nějak hodně, zamířili k poslednímu táborovému ohni. Ani ten nezačal zapalováním světel, za to ale začal zpěvem mnoha písní, opékáním špekáčků, ke kterému se rádi přidali i instruktoři, a vůbec skvělou náladou. Pochopitelně všechny zajímalo, jak si dopoledne vedli ptající se lidé, takže jsme prošli všechny informace a konečně zjistili, kdo s nimi původně přišel. Že by došlo na nějaká hodnotící kolečka nebo tak, to se nějak nestlalo, ale písniček jsme stihli zazpívat spoustu.

Ale nakonec dozněla i ta skutečně poslední, utvořil se poslední kruh a zazněla poslední večerka. Poslední stisk to kruhem zvládl dost dobře, takže zanedlouho poslední nocí letělo přání dobré noci.