Páteční ráno už nevypadalo tak úžasně, nějaké mraky byly, jenže dlouho nevydržely. Všichni museli vstávat v sedm, aby se to všechno vůbec stihlo. Po ranních záležitostech následovala snídaně, po které si všichni vzali svačinu a pomalu se vydali na cestu do Býtýšky. Někteří jeli autem, pár jich šlo pěšky. Všichni se na zastávku ale nějak dostali. Cesta do Brna uplynula a nás přivítalo přístaviště. Jenže tam jsme opravdu zůstat nemohli. Proto skoro všichni nastoupili do tramvaje a vydali se do centra. Pár jich vystoupilo na Nových sadech, někteří na Hlavním nádraží. Protože má ptačka byla víceméně podobná až na úkoly jako každý rok, rozhodl jsem se vyzpovídat jednoho z instruktorů, který svou roli strážného anděla popsal náslědovně.

Já, Terka, Ondra a Fanda jsme byli ten první případ. Terka dělala strážného anděla Ondrovi, já, spolu s jejím přítelem, Fandovi. Chvíli jsme museli počkat, ovšem nakonec Fanda úkoly dostal a vyrazil.
První úkol, zjistit ve zdravé výživě na Orlí, kolik mají druhů oříšků, mu nečinil moc problém. Odchytil ochotnou starší paní, která ho tam nasměrovala. Pokud se nepletu, zjistil, že těch druhů je osm.

Z obchodu měl za úkol dojít do Velkého špalíčku. Opět měl štěstí na lidi, takže mu cesta moc dlouho netrvala. Poté, co dorazil na místo, měl za úkol zjistit otevírací dobu, což také splnil.

Pak však přišel oříšek. Úkolem bylo dojít na magistrát a poděkovat člověku z odboru volnočasových aktivit, který vyřizoval dotaci pro tábor. K úřadu se nějak dostal, přeci jen byl v centru, ale lidé ho kousek od vchodu opustili. Naštěstí natrefil na pár policistů, kteří nejprve podrobně zjistili, co to vlastně chce, a pak jeden z nich zašel do budovy, aby zjistil, že hledaný úředník má bohužel dovolenou. To by ale nebyl Fanda, aby úkol aspoň nějak nesplnil. Přes správce budovy se telefonicky spojil se spolupracovnicí hledaného, kterou požádal o vyřízení vzkazu. Jestli ho skutečně vyřídila? Tak schválně, zajde tam někdo, aby to zjistil?

A nakonec ho čekala cesta až na Českou. Úkol byl celkem jednoduchý. Zajít do střediska Teiresias a zjistit počet klientů. Ze začátku to ale vypadalo dost problematicky, o středisku pochopitelně nikdo nevěděl, jenže s Komenského náměstím to nebylo o moc lepší. Nakonec komusi došlo, že to je vlastně to náměstí u Červeného kostela, což už byl cíl, který dost lidí znalo a Fanda úspěšně dorazil až skoro na místo. Po dalším doptání dorazil do budovy. Díky vrátné našel cestu do střediska, kde, jak to tak bývá, narazil na ředitele, kterému položil zmiňovanou otázku. Z jakéhosi důvodu se však domníval, že informace chci pouze pro tu lékařskou fakultu. No co, došel tam, došel.

Když jsme viděli, jak kolem budovy nejsou skoro lidé, rozhodli jsme se, že na tramvaj směr Přístaviště už mu pomůžeme. Taky už nebylo moc času a první jsme v restauraci naštěstí nebyli. Největším Fandovým zážitkem bylo setkání se strážci zákona, o kterém pak vyprávěl kdekomu. V restauraci u Vodáků nás čekal vynikající oběd. Stihl se tak akorát, aby nám parník neodjel před nosem. A bylo pár jedinců, kteří tím dalším jet měli (určitě vím o Evě s Karlem Laskovcem, ale bylo jich určitě víc). My si užívali cestu na parníku. Sice to už byla moje druhá, ale co, tady aspoň byla větší společnost.

V Bítýšce nás nečekalo nic jiného, než chůze do tábora, tentokrát takovým tím vycházkovým tempem. Povídali jsme o Brně, školách a vůbec o všem a možnost svezení jsme odmítali, byl to přece už jenom kousek.

Po příchodu celého osazenstva tábora byl čas nějak vysvětlit, jak to, že vůbec může existovat nějaký poklad (přeci zmizel, vzpomínáte?). Řešení tohoto problému bylo poměrně jednoduché. Nnastoupili jsme před jídelnou, kde byl oznámen táborák, zpívala se táborovka a vůbec se všelijak zdržovalo, prý, aby Fencík stihl poklad naložit do loďky (což nakonec asi mohla být pravda). Pak byl ke korýtkům poslán Dan, prý kvůli tomu, aby zkontroloval, jestli tam nejsou nějaká lana. Ne, na první pokus svou roli posla dobrých zpráv, tak to říkali vedoucí, nepochopil, stačilo mu to ovšem vysvětlit a zanedlouho se přiřítil s tím, jak Fencík sedí v loďce a žádá, aby ho někdo přitáhl ke břehu. A tak se i stalo.

Poté následoval přesun k již zapálenému ohni. Možná i proto, že to nebyl ten slavnostní, ale ten, co se nad ním opékají buřty, se žádná ceremonie se světly nekonala. Za to se večerem nesla vyprávění o včerejším puťáku a dnešní ptačce. Fanda se zmínil pouze o jednom z úkolů, ano, o tom magistrátu, zbytek z neznámých důvodů zamlčel. Čas plynul, děti se střídali, lavička s instruktory se neustále nakláněla a buřty pomalu mizely. Nakonec už bylo řečeno všechno a poslední píseň dozněla.

Nastal čas na poslední večerku. Možná to je škoda, ale byla stejná, jako těch šest před ní. Po ní se všichni vydali k chatkám, někteří ještě obtěžkány spravedlivým dílem pokladu (nějakými těmi sladkostmi). Usnout sice nikdo nechtěl, ale co nám zbývalo?