Chybová zpráva

  • Deprecated function: Optional parameter $decorators_applied declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Optional parameter $relations declared before required parameter $app is implicitly treated as a required parameter ve funkci include_once() (řádek: 3562 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/includes/bootstrap.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 95 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).
  • Deprecated function: Creation of dynamic property BotchaForm::$form_id is deprecated ve funkci BotchaForm->__construct() (řádek: 96 v souboru /data/web/virtuals/133999/virtual/www/sites/all/modules/botcha/controller/form/botcha.form.controller.inc).

Slza do brány síly

Předmluva

V tomto dílku jsem se pokusil popsat své dojmy z letošního tábora ve Veverské Bítýšce. Nečekejte ale žádnou objektivní, suchou a nestrannou reportáž. Pokud hledáte podobný druh popisů, mohou vám ho poměrně kvalitně poskytnout táborové kroniky. Účel, který jsem zde sledoval, je úplně jiný. Žádný. Snažil jsem se jen zaznamenat čistý výtrysk subjektivních pocitů, jenž mě zahlcoval od začátku do konce a z nějž jsem se prostě a jednoduše musel vypsat. Je to to nejmenší, co můžu udělat, abych dal najevo, co ve mně celý tábor zanechal, čím vším mě obdařil a co pro mě znamenal. Takže když se o něčem nezmíním, neznamená to, že mě to nebavilo nebo že je to záměr. Jen mi to v době psaní nepřišlo spontánně na mysl, nehodilo se mi to do celkové atmosféry anebo jsem na to, uznávám, ve víru emocí prostě a jednoduše zapomněl… Stejně tak pokud něco nepochopíte, vězte, že jde o osobní narážku na určitou konkrétní událost. Kromě toho se o všem, co jsem zde vynechal, zmiňuji ve svých dvou kronikách. Faktického a překvapivě detailního popisu celého tábora se vskutku brilantním způsobem zhostili Suky s Andrejkou, pěkně den po dni, bezmála hodinu po hodině… Obdivuhodný výkon – něco jako když naši pravěcí předci úmorná léta vyrývali do skalních stěn svých jeskynních obydlí jednoduché črty svých vizí světa.

Nicméně doufám, že tento chabý pokus přes veškerou svou neumělost autentického prožitku aspoň trochu splní svůj účel, a to probudit ve vás zúčastněných znovu ty nejintenzivnější emoce a v těch nezúčastněných je alespoň přibližně vyvolat také. Víc vám v tuhle chvíli za to, co všechno jste pro mě udělali, dát nemůžu… Tak to prosím zkuste vydržet a dočíst až do konce. ?

 

Budu ti vyprávět pohádku ze života. Pohádku sice skutečnou, ale tak neuvěřitelnou, že je vážně pohádkou. Krásnou, tajemnou a vzrušující, při níž se tají dech. A přece ji skoro nikdo nezná. Ty ji teď ale zažiješ téměř na vlastní kůži a staneš se tak jedním z mála vyvolených šťastlivců, příteli.

Je to prostá pohádka o slze. Obyčejné hořké slze, kterou roní padesát mladých a tak vzájemně si blízkých lidí každý rok přibližně ve stejný den a ona se tak stává pevným, nezničitelným poutem na věčnost. O slze, která otevře tajnou bránu vedoucí do říše nevyčerpatelné duševní síly. Ta brána je velice dobře ukrytá a nepřístupná. Skoro nikdo o ní neví. Jenom my.

 

Je to prosté. Tahle pohádka nezačíná: Bylo nebylo, ani: Za devatero horami a devatero řekami. Začíná úplně jinak.

Byla jednou jedna křehká duše. Snivá, plachá a bloudivá, bezbranná se mohla jedině přizpůsobit místu, kam ji prudký vítr života zanesl. A ta duše to neměla lehké. Jakmile se vtělila do svého prozatím posledního člověka, hned se ocitla mezi tisíci tvrdými a těžkými mlýnskými kameny a ty ji neustále zle svírají tak nekompromisním způsobem, až netečně ignoruje dokonce i vlastní pozvolna chátrající tělo. Zoufale, mlčky, se zaťatými zuby a koncentrovaným odhodláním vzdoruje, je to ale marná snaha. Jen se vyčerpává. Dnem i nocí je drcena na prach obrovskou vahou věčného nelidského utrpení a chřadne víc a víc. Je trosečníkem na stále se zmenšujícím pustém ostrově, opuštěná, zhrzená a opomíjená. Nemá už jednoduše sílu.

A tahle ubohá duše by už jistě dávno ztratila jiskru, rozplynula by se v prázdnotě, kdyby jednoho dne šťastnou náhodou nenalezla zdroj nové chuti do života. A tak se nakonec zachránila. Sice za hrůznou cenu, ale jí už to v nekonečné devastaci samotné její existence ani nepřijde.

Jednou za rok se na čtrnáct dnů ocitne v úplně jiném světě. Ve světě, kde znovu nabude původní krásy, aby se pak mohla následujících 12 měsíců znovu nelidsky trápit a smršťovat a přitom se s odevzdanou vděčností těšit na příští dvoutýdenní regeneraci. Jedině tak se dokázala vymannit z tenat nemilosrdného smrtícího cyklu bez konce.

 

Staň se nyní tou mou duší. Není třeba se bát, vším tě bezpečně provedu. Jen se mě musíš pořát pevně držet.

Takže si spěšně sbal věci a připrav se k odjezdu na … letní tábor. Jsi zklamaný? Čekal jsi něco víc? Divíš se, jak to můžu takhle brát, když jde o něco tak veskrze obyčejného a nezajímavého? Dobrá, tak zavři oči a už je nikdy znovu neotvírej.

 

Přijedeš z velké, dusné, špinavé a nemocné Prahy až do civilizací nedotčené magické krajiny poblíž Veverské Bítýšky a bude ti připadat, že se tu život zastavil před dobrými pár staletími. Vřele se přivítáš se svými jedinými skutečnými přáteli, od kterých tě celý rok dělila nepřekonatelná propast, a cítíš, jak se tvé srdce začíná vzpamatovávat a sbírat sílu k mocným, pravidelným úderům. Tady se nehraje na jasně vytyčenou hranici mezi dětmi a vedoucími, na váhavý odstup od všemocné a přísné autority. A jestli ano, tak snad jen kdesi v mysli jednoho nebo dvou vedoucích. Cítíš, jak se celým tvým bytím nezadržitelně rozlévá mohutná vlna čirého štěstí a necháváš se strhnout bláznivě plynoucím časem. Skáčeš po hlavě doprostřed víru událostí.

Když se pak první večer ukládáš ke spánku, navzdory různorodým spolubydlícím si připadáš jako v ráji.

Rána jsou tu těžká. Ze začátku se ti vše zdá nebývale lehké a prosté, ale po pár dnech pochopíš, jak to myslím. To když se poprvé probudíš z hlubokého spánku, nápadně podobného bezvědomí, a ještě hodnou chvíli ti bude trvat, než se probereš k plnému vědomí a zbavíš se zcela té mrtvolné otupělosti. Teprve tehdy poznáš skutečnou a čistou spřízněnost se svými vedoucími.

Přestože všichni tvoříme jediný nádherný organismus fungujícího harmonického celku, je třeba naplnit účel, kvůli kterému tu jsme, a proto vedoucí realizují plánovaný program a my se na čas staneme jejich loutkami, takže už jsou jisté rozdíly přeci jen patrné. Často je těžké rozlišit, kdo je výsledkem denní porce akční a poněkud neobvyklé zábavy překvapen víc, zda loutky nebo loutkoherci. Někdy se role dokonce obrátí a to je pak teprve ta pravá svobodná lehkost radosti. Hodiny a dny plynou nadsvětelnou rychlostí, duše se mísí a proplétají, všichni jsou postupně čím dál víc příjemně unavení až otupělí, ale není na co si stěžovat. Kdo to dosud nepoznal, ten si tady naplno a neustále uvědomuje, jak je život vlastně krásný. Nenajde se nikdo, koho by pobyt mezi námi nebavil. Těch několik nových bytůstek, které k nám zavítaly letos poprvé, už dávno dokonale zapadlo a z fáze opatrného váhavého oťukávání přešlo do útoku – neohroženého poznávání svých nových blízkých. Tábořiště se plní dalšími a dalšími pozitivními emocemi a ty si stále častěji říkáš, že jestli to takhle bude pokračovat, nebude trvat dlouho a všichni společně se najednou vznesou a vystřelí kamsi do vesmíru.

 

Tvé nitro zaplavuje nádherný pocit cestovatele, jenž se po dlouhé době vrátil domů. Brzy odvrhneš všechny své hoře daleko od sebe a tvé trápení z tebe spadne jako závoj. Skoro se ti nechce věřit, jaká je to úleva.

Snažíš se zvyknout si na novou situaci, ale moc se ti to nedaří. Připadáš si jako ořech, který právě rozlouskli a vydolovali ze skořápky.

Ani se nenaděješ a už se na nástupu dovídáš, kdo ti byl přidělen do skupiny. Nevěřícně zatajuješ dech. Procházíš bodavou ledovou sprchou a téměř se ti podlamují nohy. Zoufale doufáš ve dvě neznámá jména, která ti snad pomohou skupinku udržet funkční.

Ovšem když dojde na vymýšlení názvu a pokřiku družinky, záhy shledáváš, že tvá naděje se bude muset chtě nechtě zredukovat pouze na jednoho z nich. Snad. Je to nějaká Andrea. Velice dobře si ji zapamatuješ a začneš k ní telepaticky vysílat úpěnlivé prosby o pomoc. Zatím se ale ještě vůbec neznáte, takže jste oba rozpačití, váhaví a nesmělí a družince jako celku to moc neprospívá. Chtělo by to pádnou a nesmlouvavou ruku vůdce.

Odhodlaně, ale příliš nejistě se tedy chápeš provazu, k němuž jsou ty ostatní lidské ovce přivázány, a opatrně táhneš ve snaze přivést je k pohybu. Najít kompromis mezi třemi rozdílnými touhami – uspokojit zájmy a cíle vedoucích, nechat prostor ostatním, třebaže si víc než dobře uvědomuješ, jak je to většinou zbytečné, a vlastní vůlí projevit se na jedné straně a zároveň plachostí na straně druhé – není vůbec snadné.

Družinkoví vedoucí se upřímně snaží pomoci, víc než musí, ale za ručičku skupinu přeci jen nevedou. Přátelsky povzbuzují střídavě tebe s Andreou, která taky dělá, co může, a ostatní nečinné přihlížející a ani si snad neuvědomují, jak obrovskou jsou ti oporou.

Navzdory všemu snažení z jejich i tvé strany však tvoje rozpaky postupně přerůstají v nezvladatelný pocit skoro bázně. Ten tak dobře známý pocit vlastní pomíjivosti, méněcennosti, zbytečnosti a neschopnosti.

Začíná se z toho stávat trapně komická fraška a ty si připadáš jako blbec.

Nakonec, naprosto nechápaje, kde jsi na to sebral síly, vymýšlíš název, inspirován vodítkem jedné z vedoucích, s níž si dost rozumíš, a na zakázku vypotíš celý pokřik o dvanácti verších. První koncept je sice ještě o něco kratší a neumělejší než výsledný epos, ale když ho ostatním předneseš spolu s navrhovaným kmenovým jménem Bystří orli, setkáš se s všestrannými ovacemi. Mezitím, co jsi pokřik vymýšlel, se v řadách tvých souputníků vyklubal návrh – ať se v něm vyskytuje myšlenka, že jsme jako orli strážci přírody. Dobrá, tak ji tam tedy začleníš. Ve finálním stadiu tě napadá ještě poslední úderná myšlenka, ale schází ti rým na „lidem“. Po chvilce přemýšlení ti nezbyde nic jiného, než se obrátit do pléna. Na pomoc ti přichází druhá vedoucí s nápadem „s klidem“. Ten se ti líbí, a tak vzniká závěrečné dvojverší pokřiku. Jsi výsledkem dost rozčarován, protože jsi očekával přeci jen větší spolupráci ostatních, která se povětšinou odvíjela v duchu trapného, zdánlivě zamyšleného ticha, a navíc se ti vlastní výtvor vůbec nelíbí. Kdybys mohl, vychytával a vyšperkovával bys ho tak dlouho, až bys ho nakonec úplně předělal. Družince se ale zamlouvá (nebo jím spíš musí vzít za vděk, když nemá nic jiného a lepšího), takže je přijat. Nejen vedoucí si musí text pokřiku napsat a nastává období šprtání.

Když už všichni relativně vědí, oč jde, přistupujete k první váhavé zkoušce. A ty musíš potěšeně a poněkud překvapeně uznat, že to nakonec nezní zas tak špatně. Že to vlastně zní docela dobře.

 

Bystří orli rychle letí,

lidi jsou jen drobné smetí.

Vzhlíží k našim oblakům,

chtěli by též do mraků.

Nemáme strach ze tmy, z boje,

každý máme klady svoje.

Jsme též strážci přírody,

máme návrh dohody.

Chceme pouze volnost žití,

milujem, když světlo svítí.

Za to dáme vám všem lidem

radost, sílu, moudrost s klidem.

 

 

Ostatní družinky tě rovněž mile překvapily. Vzhledem k tomu, že se letošní táborová hra řídí Pokladem na Stříbrném jezeře (což bylo všeobecně přijato s mnohem větším zklamáním, než jsi čekal i ty, který jsi to už věděl dopředu), jsi předpokládal názvy jako Apačové, zálesáci, bledé tváře a tak podobně. Bílé tygry, Divoké medvědy, Ymcy a Kwahamot (Tomahawk) rozhodně ne.

Pokud jde o pokřiky, ty také překonaly všechna očekávání.

 

V této fázi se už proces patřičného sžití a nažhavení pořádně rozjel a nic nebrání ještě brutálnějšímu zrychlení tempa. Program nabírá otáčky a vedoucí ti připomínají neohrožené sochaře extremisty. Dokázali totiž až neskutečně elegantně téměř z ničeho vybudovat zábavné a překvapivé hry, jež tě zcela pohltily a ještě hodně dlouho na ně nezapomeneš. Stejně jako oni vizionářští umělci něžnou silou doslova vetlučou kameni tvar, nejdřív jen hrubé kontury, posléze titěrné detaily a doplňky, až jim zpod rukou vyleze hotové dílo, jehož krása na tebe doslova křičí. Stále se rozrůstající podmanivý kolos vroucí životní energie tě strhává s sebou a ty ztrácíš v rámci možností poslední zbytky zábran. Užíváš si společnost těch, které máš rád, a je ti ze srdce jedno, že postavou připomínáš starýho fotra. Utěšuješ se tím, že ostatním snad taky.

Rozmanitost tzv. etapovek (hrají se na etapy podle právě čtených kapitol, přestože neměla výsledná podoba her často s dějem knihy skoro nic společného) tě upřímně udivuje. Jednou je třeba zachránit dceru nějakého kdovíjakého inženýra, která se s otcem plavila na parníku, kde se právě osvobodil a začal prohánět hrozivý černý panter, a ta káča blbá se zrovna teĎ musela rozhodnout, že se půjde projít nebo co, tudíž se nebylo čemu divit, když si ji ta hladová šelma vybrala za kořist. Takže jsme se těžkopádně nalodili na raft a pomocí lana uvázaného přes řeku se přitahovali na její druhý břeh, kde jsme museli najít panenku a vrátit se stejným způsobem zpátky.

Jindy je nutné projít jednotlivě pět různých tras, z nichž každá ukrývá jinou záludnou překážku, ale také odměnu v podobě nádoby s bylinami, ze které si můžeš nabrat do medicinového váčku. Do třetice všeho dobrého tě dostanou do kolen indiánské souboje. Každá družinka má svůj vymezený tábor, kde si zapálí svíčku, dostane zbraně v podobě lahví s vodou a vydá se hasit ohně ostatním a později, když už ani jediná svíčka není suchá, rovnou krást. Ve druhé části jsou náhodně vylosováni dva z účastníků, kteří jsou proti sobě přivázáni ke kůlu tak, aby se mohli pohybovat v kruhu o poloměru čtyř metrů, dostanou tři molitanové míčky a ostatní si na ně sází, což jim zrovna na kuráži nepřidá. Anebo možná naopak, to záleží na povaze.

Spolupráce s „bystrými“ orly se podobá spíš ošklivé noční můře. Uprostřed akce už nestíhají tvoje strategické uvažování a ty musíš zvolnit. Potřebuješ od nich něco primitivního, a tak na ně voláš. Když zavoláš potřetí a stále se ti nedostane žádné odezvy, se smíšenými pocity rezignuješ a uděláš si to radši sám. Málem tě při tom dostanou. Ale jsou i dny, kdy draví orli aspoň komunikují. To tě tak potěší, že opět poněkud pozapomeneš, s kým máš vlastně tu čest. Něco řekneš, navrhneš, vylíčíš, a všichni tě samozřejmě pochopí naprosto špatně. Tak dobře, jinak a znovu. Dobrý? Tak jdem na to. Ale co to zas dělají? Ach jo.

Podruhé někdo přijde s něčím opravdu skvělým a tebe to nadchne. NO tak fajn. Ale vzápětí zjišťuješ, žes nápad pochopil úplně naopak. To by to museli umět nějak srozumitelně vysvětlit, sakra… Z Andrey se stala Andrejka a nebýt jejího přispění, už bys asi se vším praštil. Jestli sis někdy myslel, že víš, co je to skutečný vděk, tak jsi byl ještě o takovýhle kus vedle. No tohle, z tebe se snad stane ještě větší altruista než dřív.

Někdy dokonce zapomínáš, že je to jen hra a že se od tebe ani nic víc nečekalo, přestává tě to bavit a neúspěch bereš jako osobní selhání. Zase jen díky tvé zdatné pomocnici tě to rychle přejde, stejně si ale do konce tábora nepřestaneš vyčítat, že do toho zkrátka nedovedeš, neumíš dát všechno, co bys býval mohl.

 

Ani večer není čas na nudu. Celkem pětkrát do našeho indiánského ležení zavítali podivuhodně civilizovaní a zajímaví lidé, aby nám zpestřili život a některým rozšířili obzory, ať už to byli Maruščini rodiče, kteří nám „vyprávěli“ o Americe, nebo docela dost dobrá hráčka na všelijaké zpola exotické hudební nástroje (z čehož nejvýrazněji se projevovala na kantely) spolu s jejich výrobcem, jenž se k této práci dostal přes stavbu kuchyní a svou nebývalou invenci prokazuje nejedním nástrojem vlastní konstrukce. Není nad to sedět v kroužku přátel na louce, poslouchat vzdálené ševelení nočních tvorů a souznít se svůdným hlasem svobody, jehož neodolatelný zvuk se snažíš zachytit a napodobit na mnoha strunách různých druhů kantel tak zaujatě, až málem přeslechneš, že na tebe někdo mluví.

Dále nás navštívil docela fundovaný astronom a jen tak mimochodem blázni do vojenství a zbraní obecně, což potvrdili, když nás nechali střílet z replik skutečných poměrně slavných zbraní upravených pro simulaci bojové akce, kde po sobě protivníci střílí plastovými kuličkami. Přirozenou zášť vůči zbraním rychle přemůže a zatlačí do pozadí typicky klukovský zájem o ty hračky, takže si nejdřív zaházíš se semtexem a posléze vyzkoušíš pevnost jakési plechovky v roli terče. Nebýt zbraně upravené na elektrické motory, zpětné rázy by ti zlámaly klíční kost. Docela tě to baví, ale když si na místě nebohé plechovky představíš svého úhlavního životního trýznitele a na místě plastových včeliček něco ostřejšího, trhneš sebou, až jde několik posledních střel z dávky hrubě nad cíl, s díky se vzdálíš a na chvíli se nekontrolovatelně rozklepeš strachem ze sebe sama.

Chudáci koně, kteří jen pár desítek metrů od živě probíhající střelecké simulace tahají ty žoky sádla, co se jim zbraně nezalíbily. Naštěstí pro ta ubohá zvířata byla naše exhibice záhy přerušena docela prudkým deštěm, který nás sice trošku škádlil i předtím, ale teĎ by v takové intenzitě už mohl našim hračkám ublížit. Koně se už taky nezdrželi moc dlouho.

Abych neurazil, měl bych asi jmenovat také poslední besedu s „pány“ ze Spektry. Během deseti vteřin dokonale pochopíš význam i princip předváděného zařízení a za tu cenu o něj rychle ztratíš veškerý potenciální zájem.

Přesto všechno se ale neubráníš občasné sklíčenosti, jež se ve volných chvílích nepozorovaně připlíží a zákeřně tě přepadne zezadu. To se pak uchýlíš do ústraní, někam si sedneš a chvíli si vybavuješ své životní trable a skutečnost, že už za okamžik ta nadpozemská krása surově skončí.

Takové dny nezřídkakdy završí řeka děkovných slz. V těch chvílích tě obvyklé večerní „kolečko“ po chatce nutí k duševnímu sarkastickému smíchu. Celá věc spočívá v tom, že si jeden po druhém bereme slovo a svěřujeme se vedoucím se vším, co se nám líbilo, ale i s tím, co bychom chtěli zkritizovat. Zkus vysvětlit, co se ti dnes nejvíc líbilo. Začni tím, co sis prožil, prožíváš a ještě budeš prožívat, a můžeš plynule přejít k jádru věci, že totiž vnímáš tu nepostižitelnou krásu okamžiku a celou svou existencí jsi neskonale vděčen všem těm, kdo pro tebe a ostatní tohle dělají a mají nás všechny rádi, tak intenzivně, až je toho na tebe moc.

 

Nebudu zde líčit každý táborový den do podrobností. To bych nikdy neskončil. Ne že bych chtěl skončit, ale čas letí.

Držíš se tady poprvé v životě dokonale citátu carpe diem, takže se tomu přizpůsobím. Kdybych nepopisoval jen výjimečné a skutečně překvapivé události, nevystihl bych, jak se ten jeden gigantický den zdál zoufale krátký. Takže si dovolím přeskočit restauraci, ptačku a sportovní den. Sice tě dostala skutečnost, že v restauraci tentokrát hrála skutečná živá kapela, složená z kytaristy a klávesáka, z kteréhožto ohromení ses plně nevzpamatoval ještě po několik dnů, ale protože tě repertoár kapely nijak neoslovil, bylo by zbytečné se o něm víc šířit. Klasické „nesmrtelné“ hitovky.

Stejně tak nechci říct, že by ptačka a sportovní den byly podřadné. Ale ten, kdo ví, o čem je řeč, vysvětlení nepotřebuje, a ten, kdo neví, ať si přečte některou z táborových kronik, protože k bližšímu osobnímu pochopení se stejně bohužel dopracovat nemůže. Možná by si mohl zkusit s klapkami a bílou holí hledat v naprosto cizím a neznámém Brně jistý povahou napůl vietnamský kšeft a tam se hrabat sortimentem přes slipy a zeleninu až k tomu, co by byl ochoten prohlásit za nejkurióznější předmět, což byl jeden z tvých nevšedních úkolů. Případně najít lužánecký park a v něm nejpřívětivější strom. Lepšího popisu už opravdu nejsem schopen a ty už vůbec ne. Že se na to nějak necítíš? Neboj, já to taky neudělal. Ony lokality jsem sice našel, ale abych do důsledků plnil zadání těchto ošemetných úkolů, na to nemáme psychické fondy ani my oba dohromady.

Cestou na parníku do Bítýšky vyřízeně pospáváš a vzpamatováváš se. A shledáváš, že ti vlastně jsou takové výzvy příjemné. Když je zapotřebí, aby ses probral, zjišťuješ, že na tebe měly právě prožité události podobný účinek jako droga. Takhle ses už hodně dlouho neuvolnil…

 

Tak nadešlo úterní ráno a ty se musíš psychicky připravit na nadcházející dvoudenní puťák. Věci už jsou připravené, vedoucí se přesvědčili, že společnými silami se o sebe snad postaráme, takže nezbývá než vyrazit. Každý nese kromě vlastních krámů nějakou tu porcičku nutných věcí s sebou, Andrejka, kterou se nám naštěstí podařilo vyrvat ze spárů jiné družinky, s níž měla jít původně, dostává na starost popis trasy, jenž nám dost nedostačujícím způsobem nahrazuje oči, a jde se.

Ty do čela, Andrejka na konec a štěstí nás provázej.

Zpočátku cesta probíhá hladčeji, než ses odvažoval doufat. A to i přes značně nebezpečný lesní terén, kde nás vedoucí místy jistí a nejspíš trnou víc, než by museli. Každý z nás si zaslouží tvou nevyslovenou, zato o to větší pochvalu. Ale jak postupujeme, síly ti ubývají a soustředění ochabuje. Není divu – dělat tátu pěti nebo spíš čtyřem ostatním není zrovna lehký úkol. Nepřipraveného to docela psychicky odrovná. Takže by se snad dalo pochopit, že jsme si nevšimli formulace „minete odbočku k potoku“ a samozřejmě do ní zabočili. Nejmíň půl hodiny jsme se pak ještě motali v kruhu, než jsme narazili na nějakou dobrotivou duši, která nás nakonec vysvobodila a navedla na správnou cestu. Ještě že tak – v botách už všem značně čvachtá. To, že jsme měli podle popisu překročit malý potůček, ještě neznamená, že ten nesprávný, k němuž jsme díky vlastní nepozornosti zabočili, a ještě do něho vejít proti proudu.

Radost ale neměla dlouhého trvání.

Únava už se začíná váhavě hlásit o slovo dokonce i u tebe s mámou Andrejkou a jak to tak bývá, každá, byť sebemenší nesrovnalost všechny dokonale rozhodí, takže tohle je docela šok a ten trvá. Jakmile se dostaneme do lesa a máme hledat cestu, začínáme uvažovat zbytečně složitě a dopředu a motáme se úplně mimo trasu. Nakonec se rodiče vydávají na průzkum mezi stromy a kořeny a ty se docela slušně praštíš do nohy o větev. Ještě že máte u sebe lékárničku s desinfekcí. Tu teď použiješ a rána pálí jako čert. Když se pak zjistilo, že ostatní celou dobu seděli na cestě, po níž se mělo jít dál, a ani si toho nevšimli, málem tě kleplo.

Nicméně od té doby jako by se nad námi sama příroda smilovala a došli jsme do tábořiště už relativně bez větších problémů, unavení, ale šťastní. Tobě je sice blbě a jsi rozklepaný z psychického vyčerpání, ale nesmíš to na sobě dát znát. Teď ještě ne. Ještě nás čeká stavění stanů a vaření. Ale všichni do jednoho včetně tebe na úspěšném konci cesty znatelně pookřáli a po chvíli dokonce někde vyhrabali další hrstku elánu.

Než přivezli autem ostatní věci, naši vedoucí si s námi na chvíli sedli a jali se rozebírat nejkritičtější body trasy, což byla možná chyba. Všichni unavení a vydráždění, že by se nám dalo na nervy brnkat jako na kantelu, třebaže by to asi znělo poněkud rozladěně. Naším největším výkonem bylo asi to, že jsme vydrželi nevybuchnout, a to i při faktických připomínkách typu: „Přece se dá snadno poznat les od cesty. V lese je víc stromů, víc praská listí pod nohama…“

Konečně nás vysvobozuje Tom Píšťalka, který před nás na hromadu vyklopil věci, takže nás vedoucí zase nechávají svému osudu a ty se s úlevou znovu chápeš vůdčího slova. Tentokrát už nikdo neprotestuje.

Ráchel po chvíli nachází „komnatu nejvyšší potřeby“ a má tak konečně poprvé za celý den jakés takés právo na pocit uspokojení z toho, že udělala něco aspoň trochu přínosného. Vzápětí rodiče téměř současně nacházejí nádherný, obrovský balvan, ještě vyhřátý od sluníčka, jako stvořený pro vaření. Ideální přírodní kamna. Takže neváháte ani na chvíli a rozdělíte si ostatní mezi sebe, ty si bereš kluky na stavění stanu, Andrejka s Deniskou budou tak hodné, že uvaří polévku, a Ráchel bude dělat poziční maják u zatím bez ladu a skladu naházené hromady věcí.

Holkám jde práce od ruky nepoměrně lépe. Čímpak to asi bude?

Zatímco ty obíháš okolo stanu a jednomu po druhém rozdáváš kolíky, což ti po loňských drastických zkušenostech už ani nepřijde nepatřičné, holkám vesele exploduje pět kostek lihu po sobě a nebýt Marušky, která to nevydržela a přispěchala jim na pomoc, by si nevšimly, že se některé rozprskly a jejich úlomky na kameni stále doutnají. Nicméně se jim jinak daří až nehezky dobře a brzy jsou schopny pohostit všechny několika vrchovatými ešusy nádherně horké polévky. Jenže ty, od přírody zásadový moralista, nedovolíš nikomu jít se najíst, dokud stany nebudou stát. A že by to zrovna dvakrát šlo, to se říct nedá, přestože oproti loňsku je to pořád pohoda. Michal něco takového dělá nejspíš poprvé, takže se na něj nemůžeš zlobit, zato Lukáš sedí ve svém rohu tak parádně, že o něj každý, kdo prochází okolo, vždycky zakopne, a co mu nestrčíš do ruky a několikrát nevysvětlíš, to neudělá. Hrůza!

Kolíky se nedaří zatlouct ani kameny, ani nohama, ani ničím jiným. Každý z nich musíš ještě osobně zkontrolovat a upravit, ale i přes veškerou snahu ti nakonec nezbývá, než se spokojit s pouhým zpola zastrčeným kolíkem, který drží v zemi i poté, co na něj opatrně foukneš… Všichni svorně sakrujeme na kamenitou půdu a přecházíme do druhé fáze. Tyče jsou složeny během okamžiku a jde to až překvapivě snadno. Stan je za chvíli vztyčený a nás jímá krásný pocit. Dokonce se slituješ nad Michalem a dovolíš mu jít se občerstvit, dokud je polévka ještě aspoň trochu teplá. Tropiko je ve srovnání s neposlušnými kolíky dílem okamžiku a při stavění druhého stanu mají události víceméně stejný průběh. Holky tobě s Tomášem, nezdolným stavitelům, dokonce nechají celý ešus polévky. Jsi dojat, ale brzy to vyřeší živočišný, téměř bolestivý hlad, který sis až dosud nepřipouštěl a jenž tě nyní bezmála ochromí. Vrháte se společně na dokonale studenou polévku z pytlíku a zdá se vám, že jíte pokrm bohů. Nejdřív se snažíte zachovat ještě aspoň zdání lidské estetiky a vzorně nabíráte plné lžíce životodárné tekutiny, vrážejíce jeden do druhého. Pak to Tomáš vzdává a ty kašleš na všechno, bereš ešus do rukou a víc než polovinu zbylé polévky chlemtáš jako zvíře. Jestli tě teĎ někdo pozoruje, určitě se musí bavit.

Pak následuje pár zmatečných okamžiků, kdy se rozdělují batohy, spacáky a karimatky, ale brzy vše šťastně nachází své majitele a všichni se ukládají ke spánku, přemoženi dlouho nepoznanou únavou. Většina rychle putuje do říše snů, ale rodiče, kteří mají stan sami pro sebe, náhle zapomínají na vyčerpání a kecají až do čtyř do rána. BuĎ jsou natolik přetažení, že už je jim to jedno, nebo jejich těla nedostala zabrat tak, jak se domnívali.

Ráno se všichni probudí překvapivě odpočatí a chutě se vrhají do práce. Věci jsou sbaleny daleko rychleji a snadněji, než jsi čekal. Jen obaly od stanů jsou prohozeny, ale kdo to mohl vědět?

Vedoucím to kupodivu trvá déle než nám. Chvíli počkáme, dostaneme vodu na cestu a popis druhého dne a můžeme opět vyrazit za dobrodružstvím.

Po pár relativně snadných kilometrech už ale zase všichni sotva pletou nohama a pusy se jim nezastaví. Začíná tě z toho jejich štěbetání bolet hlava. Deniska, kterou celou cestu vedeš, se statečně drží a ještě si jako jediná nestěžuje. Malý zázrak. Chtě nechtě ji musíš obdivovat.

Bohorovný klid střídá výbuchy neopodstatnitelného podráždění. Není divu – přestože se snažíš být co možná milý a spravedlivý, ne vždy to jde a přepjaté nervy občas na krátký okamžik vypoví službu. Nebýt mámy Andrejky, asi už bys dávno všechny seřezal na jednu hromadu. Když sejdeme z cesty a o pěkný kus si zajdeme, zavládne na chvíli davové šílenství. Dosud podřimující vulkány v nitrech ostatních se v tu chvíli náhle a brutálně probudí k životu a chrlí žhavou lávu na všechny strany. Překvapen a zaskočen se před jejím přívalem stáhneš do pozadí, ale vzápětí máš opět situaci pevně v rukou.

Lukáš se posadí doprostřed cesty a propuká v neutišitelný pláč. Chvíli se ho snažíš uklidnit, ale když to nepomáhá, měníš úskočně taktiku. Tak dlouho ho hecuješ, až se vzteky zvedne a s hysterickým křikem zaujme místo v čele. Jde se dál. Není čas na zastávky. Občas se sice napijeme, ale žádné jídlo, nic takového. Možná jsou rodiče až moc tvrdí. Všichni to ale přežijí, takže o nic nejde.

Nacházíme znovu správnou cestu a té se až do konce neomylně držíme. Ostatní jsou už opravdu unavení a rodiče nesou na svých bedrech břemeno celé skupiny.

Poslední nebezpečný úsek cesty nás zastihl v nekončícím přívalu bědování a nevybíravě ho rozptýlil. Všichni sbírají poslední síly a v náročném sestupu z prudkého záludného srázu překonávají sami sebe. Aspoň je chvíli soustředěné ticho…

Konečně se setkáváme s vedoucími a tvoje napjaté nervy ulehčeně povolí tak, až to musí být slyšet nakilometry daleko. Sedáme si v hospodě a dvě velké kofoly v tobě zmizí, ani nevíš jak, následovány krásně teplými a slanými hranolky.

Vracíme se do tábora. Vedoucí nám dají spousty času na zotavení a posléze nás vytáhnou na louku a představují si konstruktivní diskusi. Většina je ještě stále plna rozjitřených dojmů, takže vedoucí zahrne záplavou přehnané kritiky. Snažíš se být objektivní, už ani nevíš, co jsi nakonec řekl, a odcházíš do chatky.

Padáš na postel, půl hodiny ležíš bez hnutí a vstřebáváš dojmy.

Je z tebe jiný člověk. Jenže za ty dva dny, které zbývají do konce, si toho nestačíš všimnout málem ani ty sám.

 

Každý okamžik mezi přáteli tě naplňuje blažeností. Každý den ti nachystal nějaké to překvapení. Každá vteřina má smysl. Každá chvíle se zdá nekonečná a přece tak strašně pomíjivá, prchavá, nicotná…

Všechno, co zde zažíváš, se ti navěky zaryje hluboko do paměti. Neopakovatelné pocity jsou tu samozřejmostí. Takhle nějak se určitě musel cítit Armstrong, když přistával na Měsíci. Procházíš jedním dlouhým snem čisté krásy a souznění. Odkrývají se před tebou dosud netušené pravdy, vedle nichž tvé negativní životní zkušenosti blednou a mizí, chatrná konstrukce tvé složité osobnosti nachází množství pevných vzpěr. Udivující skutečnost dokonale lehkého a spontánního splynutí tolika různých lidí s odlišnými povahami, zájmy, tužbami, sny a motivací tě naplňuje nádhernými pocity, ba dokonce hrdostí, jako by to snad byla tvoje zásluha…

Držíš svou těžce zkoušenou kytaru v takřka mileneckém objetí a rukama tápeš po jejích stařičkých, zašlých strunách. Vyluzuješ tóny svojí duše a navzdory své neumělé hře virtuóznímu Fenzíkovi většinou docela stačíš. Hlasy přítomných přátel se posléze připojují a mocná živelná energie stříká kolem. Na podobně intenzivní hraní ovšem nejsi ani náhodou zvyklý, a tak máš pocit, že ti každou vteřinou musí upadnout prsty.

Jindy zas bereš do ruky sekeru a celou věčnost svádíš lítý zápas se sukovitým smolným polenem, které nakonec prohrává. Je ti ho skoro líto, tak bylo houževnaté. Třísky a menší kusy dřeva už sis připravil spolu s novinami, a tak rovnáš hraničku a po několika váhavých pokusech ji podpaluješ. Oheň se postupně rozhořívá, až náhle vyšlehne nádherný, jasný plamen a zahřívá naše srdce bláznivou dětskou radostí.

Konečně přichází toužebně očekávaný večer. Vše už je domluveno a navzdory našemu strachu, že nám to kvůli dešti nedovolí, jdeme spát pod širák a dokonce nám na mokrou trávu natáhnou celtu. To se hned tak nevidí – úcta, vděk a ohromení nás s překvapující silou sráží na kolena.

Zvuky z tábora rychle utichají, vedoucí jsou kdesi na poradě a naše mladé duše mohou zahájit svůj rej. Chrlíme miriády slov, smějeme se kravinám a všichni svorně cítíme, že se mezi námi právě definitivně utvořilo pouto žhnoucí lásky, která nikdy neuhasne. Některým vlhnou spacáky a jejich majitelé proti takovému svévolnému počínání přírody poněkud zemitě protestují, ale není jim to nic platné. Daleko od civilizace, starostí, konvencí a lidských zrůd vdechujeme svěží vůni mladé letní noci prosycené vlhkou hravou rosou a zažíváme dosud nepoznané. Přestože se snažíme být co možná potichu, ne vždy to lze, a tak nás jednou dokonce musí vedoucí přátelsky, ale důrazně napomenout. Bereme si to k srdci.

Suky s Katkou brzy usínají, Vojta se ještě nějakou chvíli drží, ale také nás zakrátko zradí. Nic už tedy nebrání rodičům v důvěrném rozhovoru. Z rodičů skupiny se zvolna stávají virtuální sourozenci a odhalují si nejedno překvapení. Je jim jedno, jestli si někdo bude něco myslet. Smějí se tomu.

Dnešní program je vyčerpán, čas je neúprosný a my unavení. Stavíme se tedy do jakéhosi výstředního útvaru, vzdáleně připomínajícího surrealistický pseudokruh, držíme se za ruce a odbýváme poslední organizační záležitosti. Pak se vzedme monstrózní hora láskyplné energie a my začínáme zpívat skautskou večerku. Spojený hlas padesáti lidských tvorů mohutně burácí a nese se ztichlou krajinou do dáli, vysílá na svých křídlech obrovské vlny porozumění a vítr je nese za hranice našeho světa. Zpěv posléze utichá a Fenzík posílá stisk ruky. Upřímný stisk plný přátelství, lásky a radosti ze života. Ten se k němu po chvíli vrací a my se neochotně loučíme. Pochroumaný kruh se rozpouští, lidští mravenci se loudavě rozcházejí do různých koutů tábořiště a celou tu úchvatnou podívanou sleduje ze svých výšin zářivý moudrý měsíc.

 

Pomalu se blížíme k cíli a všichni jsou z toho smutní.

Jak se říká, v nejlepším je třeba přestat. Teď a tady by ale kdokoli obětoval život, jen aby mohl tuto moudrou, ale nepříjemnou pravdu věků změnit. Poslední vztahy byly navázány, mnohé zůstalo nevyřčeno a divoká jízda začíná zpomalovat. Sourozenci a zároveň rodiče si ještě stačí vyměnit několik posledních osobních narážek, jež nikdo nechápe. Dřív se tím ohromně bavili, ale teĎ už jim je to nějak lhostejné.

Poslední den všichni rozjařeně vzpomínají na noční hru, jejímž cílem bylo získat plán cesty k pokladu. Po družinkách jsme se připlížili k táboru trampů a vyslechli, co si povídají. Tak jsme zjistili, že plánek je ukryt v sedlových brašnách. Sledujeme tedy lano, jež nás neomylně vede kupředu, málem ani nedýcháme, srdce jsou bláznivé kovadliny. Atmosféra hry si nás všechny bez rozdílu dokonale podrobuje a my svůj úkol prožíváme až na kost. Nacházíme sedlové brašny, které představují kufry od pichťáků. Koně trampů jsou už delší dobu neklidní, ale oni tomu teprve teď začínají věnovat pozornost a unaveně a neochotně se vydávají na zběžný průzkum. Sice zběžný, ale přesto nás nacházejí. Je konec tvrďáckých hlášek, které tě i přes sugestivní průběh hry upřímně bavily. Trampové se vyřítí z tábora, obklíčí zaskočenou skupinku a zahajují „zničující palbu“ ze svých pušek. Přesto se ale shýbáš k brašnám a začínáš se horečně přehrabovat jejich obsahem. Ale přílišný spěch se nevyplácí. Nic nenacházíš, a tak v domnění, že už plánek ukořistil někdo jiný, necháváš brašny brašnami a obracíš se na ostatní členy družinky.

„Máte někdo ten plánek? Tady už nic není.“

Žádná reakce, jak jinak. Andrejka ti přichází na pomoc a chce brašny začít také prohledávat s tím, že ona nic nemá. Tehdy ji ale trampové zajmou. Vrhají se na ni a strhávají ji k zemi. Poslušně zaječí, jako kdyby ji už skutečně studili nožem na hrdle, a ty bezradně stojíš mezi brašnami a trampy, nevěda, co udělat dřív.

„Jó, to bude dobrý masíčko, ňam ňam.“

Přichází k tobě Cornel Radek Brinkley.

„Ten plánek tam není?“

Vysvětluješ mu, že jsi hledal a nenašel. Přemožen absencí jakékoli aktivity ze strany ostatních se na okamžik zříká role trampa a kolegiálně ti pomáhá.

„Ale vždyť je tady… Tuhle jsi už prohledal, tak zkus tu druhou,“ šeptá pobaveně.

Sakra! To tě nadobro rozhodí.

„Hey, guys, all right, the plan is safe. Let’s catch some more eagles. I’m so hungry!“

V okamžiku se rozhodneš. Naštvaný sám na sebe hrábneš do brašny, vytahuješ ten proklatý plánek (jak to, že sis ho před tím nevšiml, sakra práce, do háje?!) a vydáváš se na pomoc sestřičce. Vrhají se na tebe dva trampové. Chtějí ti sebrat plánek, ale ty se ubráníš. Setřeseš je ze sebe a začneš se s Jackem přetahovat o kořist, až ji nakonec pustí. Pomáháš jí na nohy, otáčíš se a … a George ti přikládá pistoli k hlavě. Rozesmějete se a syrová pseudorealita hry je opět na krátký okamžik přerušena, když ti George zbraň ukazuje a nechává tě vystřelit.

„Tak fajn, zdrhejte všichni!“ Zařveš a začneš shánět roztroušené orly do houfu.

Trampové pořád ještě nedali Andrejce úplně pokoj.

„Na co čekáš? Nestůj tam a zdrhej!“

Atmosféra je vskutku až nezdravě sugestivní.

„VždyŤ máš ten plánek. Co kdyby ti ho vzali?“

„Tak si ho vem a zdrhni s ostatníma.“

Podáváš jí plánek a ona na nic nečeká. Voláš na ostatní, ale když se ti asi tak minutu stále nikdo neozve, vykašleš se na ně. Ještě jednou narazíš na George, a tak se s ním v záchvatu nepříčetné euforie začneš přetahovat o pistoli.

„Počkej, necháme toho. Ta muška je fakt hodně ostrá. Kdybys ji držel pevně za hlaveň a já silně škubl, klidně by ti roztrhla dlaň.“

Všímá si toho Jack a jeho spravedlivé rozhořčení nezná mezí.

„Co to je? Ty ho ještě učíš střílet?! Nezbláznil ses? Radši ho sejmi, ať máme večeři.“

Se smíchem se otáčíš, ale ztrácíš orientaci. Vrážíš do lana, hned jsi ale zase v obraze a už jdeš správně. Narazíš na Radima. Chvála bohu, aspoň někdo. Chytáš ho za ruku a směruješ po laně zpátky. Přestože se opravdu snažíš, nikoho už nepotkáš. Trampové si asi teprve teĎ všimli, že jim kořist uniká. Cornel dává naplno zaznít svému hlasovému aparátu.

„Damn, what the hell are ya all doing? Come on and help me, the eagles are running away! We won’t have any dinner again!“

Ještě chvíli vás pronásledují, ale je to předem prohraný boj. Spokojeně se vracíte do tábora.

Dnes, poslední den, při celotáborové hře zjišťujeme, že to, za čím jsme se tak honili, je jen částí celého plánku. A tak skládáme všechny dohromady, nacházíme podle plánku 7 částí zprávy a proces skládání začíná nanovo. Dovídáme se, že máme poklad hledat u splavu, a jídelnou otřese v základech hromový řev. U splavu nemá hledání dlouhého trvání a poklad se spravedlivě rozdělí.

 

Poslední táborák je předzvěstí nepříjemného loučení, kterému se nikdo nevyhne. Druhý den ráno jsou už všechny věci sbalené a připravené, závěrečný nástup proběhl jako blesk a zármutek se vkradl mezi nás asi stejně nenápadně jako my tehdy v noci mezi „trampy“. Je to tady.

Nostalgicky přemítáš, že ještě včera sis povlékal postel, před několika hodinami byli Vojta s Katkou v rozhlase a teprve před pár minutami sis se ségrou zapálil ráno soukromý oheň. Záhy se k vám přidružili Fenzík, Ema a Honza, netrvalo dlouho a donesli jste si z jídelny „těch pár zbytků“ a rychle je spořádali. Tys poté u ohně na těch několik minut odpadl.

Vzpomínky se na tebe řítí a ty pod jejich přívalem klesáš na kolena. Je ti, jako bys měl odejít do vyhnanství. Snažíš se všechny svoje drobné hříchy nějak odčinit, odstranit svou malost a všechno nedobré vzít zpět. Chceš druhou šanci. Chceš mít možnost všechno tu udělat a prožít ještě jednou a lépe.

Jeden po druhém se tví přátelé trousí domů, tábořiště se vyprazdňuje a každý z nich si s sebou vzal kus tvojí duše. Loučíš se s nimi po celé eóny. Tisknete si ruce, přeskakují mezi vámi jiskřičky palčivé silné energie a ani jeden se nechce pustit první. Všem podezřele vlhnou oči. I ty máš co dělat, abys udržel city na uzdě. První přichází na řadu nějaká Andrea a po ní dvacet dalších. S každým dalším rozloučením je ti stále víc líto, že všechno, co jednou začne, musí také skončit. Prožil sis zde tisíce paralelních plných životů, a přece se zdá, že nic ještě nezačalo, že jsi nic neudělal, nic si neužil, s nikým jsi nepromluvil. Toužíš všechny sevřít v náručí, rozdrtit jim kosti v nekonečném objetí bouřlivé lásky a nikdy je neopustit. Odvracíš se od největšího hloučku a skládáš hlavu do dlaní.

Ve vzduchu se vznáší mraky slov a těch několik krátkých minut trvá celý život. Staré známé mlýnské kameny se už zase vracejí s ještě větší silou a ty právě procitáš z nebeského snu zpátky do pekla života.

„Díky, kámo…“

„Byls dobrej…“

„Tak zase příště…“

„Opatruj se…“

A jsou pryč.

 

Přívaly vřelých citů naštěstí přeruší milosrdný, ale vzhledem k situaci poněkud nezdvořilý spánek. Na předním sedadle v autě Lenčiných rodičů ti padá hlava, tvé tělo odvrhne alespoň zlomeček té bezbřehé únavy pramenící ze zoufalého nedostatku spánku a duše si na chvilku odpočine od největší sopečné erupce ve svých krátkých dějinách.

Teprve v pochybném klidu a soukromí domova si můžeš dovolit dát všemu naplno průchod. Oběma rukama se držíš za srdce, na třeštící hlavu už nic nezbývá a necháváš volně prýštit gejzíry soli. Ještě hodně dlouho se budeš zotavovat z palčivého stesku a často tě budou přepadat vlny fyzického, bytostného smutku, pod kterými až podklesneš v kolenou. Ale až ty největší bouře opadnou, zjistíš, že ses změnil. Jsi zase o něco starší, moudřejší a schopnější. Brána se ti otevřela dokořán a ty jí volně procházíš do svého osobního království, jehož síla se nikdy nevyčerpá. Máš jí teď dost na cokoli, dokonce i na rozdávání. Teď už si jsi skutečně jistý, že kdyby došlo na věc a ty bys měl letět s přáteli v balonu, kdyby bylo třeba, bez váhání bys za jejich záchranu obětoval život. Víš, že bys udělal cokoli, aby se podobně intenzivní zážitky nadosmrti mohly opakovat. Ne, nejsi tu ještě naposledy. Celý rok půjdeš do sebe jako ještě nikdy, obrníš se vůlí, budeš na sobě pracovat, odvrhneš ty otravné mlýnské kameny daleko za sebe a dá-li bůh Cornel, snad příště pojedeš jako instruktor. A budeš ze sebe schopen vydat maximum, předat něco dětem. Něco, co umíš, něco dobrého.

 

 

Lukáš Hosnedl

5. 8. 2006