Úterní ráno přišlo sice s nějakými těmi mráčky, ale to vlastně ani nebylo tak špatně. Ale ty mraky nebyly jediné, co bylo tento den jinak. Pohled na hodiny mohl odhalit, že buzení dětí bylo o čtvrt hodiny dřív, než tomu bývá normálně. A to proto, aby se ještě naposledy stihlo zkontrolovat, že v batohu mají skutečně všechno, co na dnešní putování potřebují. Někde ty kontroly nebyly tak moc potřeba, protože už byly připravené věci večer, ale člověk nikdy neví. Ani rozcvička toho dne nebyla, všichni byli radši nahnáni na snídani. Ano, důvod byl pořád tentýž, krátce po deváté nám od továrny Hartmann odjížděl autobus do Kuřimi a bylo by docela vhodné, aby ho všichni stihli. Když jste ten den vyšli po snídani před jídelnu, mohli jste vidět nejen zdravušku vydávající léky, ale i lidi rozdávající svačiny. Ty dokonce snad ani moc nechyběly a nepřebývaly, takže tak v 08:20 se poměrně velká skupina lidí vydala pěšky do Bítýšky ke zmíněné továrně. Cesta ubíhala docela dobře. Ano, možná to Dan nepatrně přeháněl s pospícháním, ale je fakt, že ti před námi se s tím také moc nepárali, takže ta obří mezera za námi asi vzniknout nakonec musela. Ale ne, nějak zvlášť to nevadilo, všichni se na místo odjezdu dostali s dostatečnou časovou rezervou. Ani s dopravními prostředky tento rok problém nebyl, takže se zanedlouho už všichni naskládali do autobusu, dokonce i plus minus tak, aby putovní skupiny byly nějak u sebe a cesta mohla začít. Ne, nic tak zajímavého na jízdě autobusem nebylo, vypadala, jako každá jiná jízda našeho tábora autobusem – řešilo se kdo ví co, a všichni si to docela užívali. Poté ale přišla zastávka u zámku, kde měla vystoupit skupina, jejíž trasa sice byla nejdelší (něco přes 3 kilometry). Trochu nejasno v tom, kdo má vystupovat bylo, ale nakonec se vše relativně rychle povedlo zvládnout.
Posléze přišel i náš čas a mi vystoupili u vlakového nádraží v Kuřimi, před kterým byla (asi ne náhodou) i autobusová stanice.
Tady děti dostaly popis, a mohly se vydat na cestu.
Kvůli chybě ve čtení textu asi půl hodiny hledaly cestu, ale na opačnou stranu.
Byli jsme trochu zlobiví a nechali jsme je, ať se zorientují sami. To se nakonec povedlo, takže se mohly vydat dál.
Další zásadní problémy už nenastaly, šli jsme tedy relativně slušnou rychlostí směrem ke koupališti.
Tam už přišly na řadu vodní radovánky, takže zavládla všeobecně dobrá nálada.
Ale jak se říká, v nejlepším přestat, protože bylo nutné stihnout autobus do tábora.
Ten jsme naštěstí stihli úspěšně, proto mohla přijít na řadu večeře a po ní oblíbený táborový oheň.
Ten probíhal jako obvykle, zpívaly se různé táborové písně, také na vyprávění puťákových zážitků došlo.
Ke konci táborákovou pohodu však narušily jakési podivné zvuky. Ne, že by se účastníkům nějak extra chtělo, ale po chvilce přemlouvání šli zjistit, co se děje. Zjištění nebyla nijak přívětivá. Sice se všichni na planetu Tetris dostali, jenže ta byla obývána formou života připomínající červy. Tito červi sice nebyli nějak zvlášť inteligentní (Einsteiny mezi nimi hledat ani nezkoušejte), ale na to, aby pochopili, že nikoho cizího na planetě nechtějí, měli inteligence dost. A když jim to ještě Pepé nakuká, je výsledek jasný, jednoduše vetřelce sežereme a bude to. Naštěstí se jim do toho za tmy asi nechtělo a odložili to na ráno, takže večerka proběhla docela poklidně.